„Postdébyovská éra začne nevyhnutelně již zítra,“ vyhlašoval 10. dubna sebejistě kandidát na prezidenta Čadu Albert Pahimi Padacké. Myslel tím, že stávající prezident země Idriss Déby Itno po třiceti letech vlády prohraje souboj o znovuzvolení. Také tím myslel, že on sám, Albert Pahimi Padacké, do té doby premiér, ten souboj vyhraje a začne vlastní éru.

Měl pravdu jen napůl. Volby se konaly následující den, 11. dubna. Než byly hlasy sečteny, uplynul více než týden. Mezitím Idriss Déby vyhlásil své vítězství (podle očekávání, protože na prkotiny, jako je počítání hlasů, Déby zrovna moc nedal) a odjel na sever země bojovat proti povstalcům usazeným v sousední Libyi.

Devatenáctého dubna, zhruba v době, kdy úředníci v čadské metropoli N’Djameně jeho vítězství oficiálně vyhlašovali, utrpěl Déby v boji zranění, jimž následující den podlehl. Okamžitě vznikla Vojenská prozatímní rada, která převzala veškerou moc v zemi; v jejím čele stanul – kdo by to řekl – syn zesnulého prezidenta Mahamat Déby Itno (37). A premiérem jmenoval znovu Alberta Pahimiho Padackého.

Kleptokrat, ale náš

Mohlo by se tedy na první pohled zdát, že se toho mnoho nestalo: prezidentem je voják s příjmením Déby Itno, premiér zůstává stejný. Kontinuita vnitřních čadských poměrů zůstane do značné míry zachována: etnicky vzato zůstává moc v rukou příslušníků klanu Bidájat v rámci kmene Zaghawa, což je v místních podmínkách důležitá informace. Lze tak například očekávat absenci tlaku na personální změny ve vládních úřadech, což by mělo zajistit bezešvé pokračování kleptokratického charakteru čadské vlády.

Při pohledu zpoza čadských hranic však je zjevné, že smrt Débyho staršího je událostí, která může hodně zahýbat rovnováhou sil v celém regionu. Napovídá tomu samotný způsob jeho skonu; nebývá v mnoha zemích zvykem, aby prezident osobně likvidoval povstalce. V Čadu působilo docela normálně, když „ještě ne oficiálně potvrzený vítěz prezidentských voleb odjel stovky kilometrů, aby řešil půtku s konvojem ozbrojené skupiny FACT (francouzský akronym pro Frontu za změnu a svornost v Čadu – pozn. red.), ačkoli je to bláznivé“, řekl listu Financial Times Cameron Hudson z Atlantic Council, bývalý expert amerického ministerstva zahraničí na africké záležitosti. Déby se podle něho cítil nejlépe na bojišti a bylo běžné, že osobně velel útokům – obvykle úspěšným – na nepřátele vnitřní i vnější.

Právě to z něho dělalo cenného spojence Paříže i Washingtonu. Débyho mikromanagement schopné čadské armády v nekončících regionálních sporech znamenal, že země byla oázou relativní stability. To také přimělo Američany i Francouze, aby velkoryse přehlíželi masivní korupci a nepěkné represe vůči jeho vlastním lidem. Ty se podepisují na skutečnosti, že Čad sice má slušné zásoby ropy, ale jako v mnoha podobných případech zůstává mezi nejchudšími zeměmi světa. I Débyho chléb měl dvě kůrky.

Ilustruje to i zpráva, již americkému Kongresu přednesl vrchní velitel amerických sil v Africe, generál Stephen Townsend. Déby podle něj zemřel při střetu svých jednotek a FACT; na straně povstalců přitom bojovalo mnoho bývalých důstojníků čadské armády, zatímco pravidelnou armádu vedenou Débym podporovali francouzští vojáci.

Nebylo to zdaleka poprvé, co se Paříž angažovala na Débyho straně. V roce 2008 odrazili francouzští vojáci protivládní povstání; před dvěma lety poslali Francouzi bojové letouny, které rozmetaly konvoj vzbouřenců mířících do hlavního města.

Ruská stopa

Důvod, pro který Francie věnovala tolik úsilí ve prospěch výstředního diktátora, jenž nebyl o mnoho lepší než třeba jeho libyjský vzor Muammar Kaddáfí (Déby u něj dokonce absolvoval dvouletý válečný kurz), je jednoduchý. Byl klíčovou součástí její operace Barkhane, jež má již osmým rokem za cíl nenechat Sahel v rukou islamistů. Zároveň má zamezit rostoucímu vlivu Ruska v oblasti. Čadští vzbouřenci mají vazby na libyjského generála Chalífu Haftara, jemuž se nepovedlo převzít moc ve své zemi. Podle zpráv tamních médií využíval skupinu FACT k hlídání své letecké základny poblíž libyjsko-čadské hranice.

Haftar měl jednu dobu podporu nejen z Paříže, nýbrž i z Moskvy, která toho podle všeho využívá k získání vlivu v sousední Středoafrické republice, říká Jérôme Tubiana, analytik amerického časopisu Foreign Policy přes Čad a Súdán: „Francouzi ztrácejí Středoafrickou republiku a teď je možné, že proti nim půjdou Rusové i v Čadu.“

Daniel Deyl

I kdyby však problém s Rusy neexistoval, je operace Barkhane, krátce řečeno, zlý sen. Geograficky vzato působí v pěti zemích – Mauritánii, Mali, Burkině Faso, Nigeru a Čadu (viz mapa). Je to oblast velká zhruba jako Evropa, kterou nějakých 5200 vojáků (zdaleka největší francouzská vojenská přítomnost v zahraničí) nemůže účinně ovládat. A boj proti džihádistům je neustále komplikován sítí pružných politických a etnických loajalit, v níž se outsiderům špatně orientuje. Jinými slovy: Francouzi jsou v Sahelu v podobně bezvýchodné pozici jako Američané v Afghánistánu – jen následky případného stažení by patrně byly podstatně citelnější.

Emmanuel Macron si toho je dobře vědom. Když po svém zvolení v roce 2017 zdědil konflikt v Mali, během prvního týdne ve funkci navštívil v tamní metropoli Bamaku maliského prezidenta Ibrahima Keitu, aby si pojistil jeho spojenectví. Od té doby opakovaně vyzýval své globální spojence, aby se zapojili do akce. Od Berlína po Washington se skutečně podpory dočkal, ovšem jen verbální (a v některých případech i logistické) a Francie zůstává jedinou zemí, která má v oblasti své vojáky na trvalé misi; ročně na ni vydá 750 až 800 milionů dolarů.

Válka bez konce

Macron vidí boj proti africkému islamistickému terorismu jako klíčový pro bezpečnost celého kontinentu – a nejen to. „Jak zde jednou al-Káida nebo Islámský stát zapustí kořeny, bude to znamenat vážný bezpečnostní problém i pro celou Evropu,“ řekl deníku Le Figaro. Právě v tom je role Čadu důležitá: jeho dobře vyzbrojená a vycvičená armáda stojí jako hráz proti expanzi nigerijské teroristické skupiny Boko Haram, na niž nigerijská armáda nestačí. Jak to ovšem bude bez Débyho, je otázka, na kterou nikdo nezná odpověď.

Aby toho nebylo málo, začínají se objevovat trhliny v domácí podpoře pro válku v Sahelu, na niž se dosud francouzský prezident mohl spolehnout. V Mali, kde se francouzským vojákům před téměř osmi lety dostalo vřelého uvítání, jsou dnes na denním pořádku demonstrace požadující jejich odchod. „Francouzská vojenská role byla užitečná, dobrá a nutná,“ shrnul to generál François Lecointre, nejvýše postavený francouzský voják (zhruba ekvivalent českého náčelníka generálního štábu), „ale konečného vítězství se nikdy nedočkáme.“

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.