Padnou-li strany, padne i de Gaullova republika. Možná hned, možná za pár let, možná evolučně, anebo – jako už tolikrát –revolučně
Ještě nikdy nebyla francouzská pátá republika tak blízko konci jako právě teď. A to v zásadě bez ohledu na to, jestli ve druhém kole obhájil Emmanuel Macron, nebo jej v Elysejském paláci vystřídá Marine Le Penová. A snad ještě nikdy nebyly výsledky francouzských prezidentských voleb tak důležité pro celou Evropu.
Pátá republika (republiky se ve Francii počítají podle historických milníků, a především jednotlivých republikánských ústav, pozn. red.) vznikla na konci padesátých let, kdy se Francie dostala do hluboké politické krize. Jejími symptomy byly chronická vládní nestabilita a neschopnost reagovat na měnící se mezinárodní prostředí, která vyvrcholila rozpadem koloniálního panství a dospěla do krvavé války o Alžírsko. Nemohoucnost politické elity i armády přivedla do čela země generála de Gaulla. Penzionovaný hrdina z druhé světové války během několika měsíců od základu změnil francouzskou ústavu a v následujících letech i celý politický systém.
Poloprezidentský režim à la de Gaulle
V novém poloprezidentském režimu získal ústřední pozici francouzský prezident. Jeho ústavou dané pravomoci, legitimita daná přímou volbou i de Gaullova osobní autorita tomuto úřadu propůjčily mimořádnou sílu. Francouzský prezident se tak stal jednou z nejtěžších vah v rámci západních demokracií. De Gaulle navíc nesnášel politické strany, obviňoval je z rozkladu národní jednoty. Přednost dával charizmatickému vůdcovství podporovanému širokospektrálním hnutím tvořeným jeho sympatizanty. Právě tímto způsobem postupně vzniklo takzvané gaullistické hnutí, které se vyvíjelo a různě přejmenovávalo, ale každopádně tvořilo jeden z pilířů nové stranické soustavy. Konkrétně ten středopravicový. Jeho protipólem byly zprvu roztříštěné, později sjednocené středolevicové formace v čele se socialisty.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot