Že by někdo od posledního zasedání bankovní rady ČNB čekal změnu, to zas ne, minule bylo očekávání větší. Koneckonců tehdy pro zvýšení základní sazby hlasovali tři radní, teď jen dva. Sazby zůstaly tam, kde je zanechala bankovní rada ještě ve staré sestavě před rokem.

Nezměnil se ani tradiční doprovodný komentář, včetně opakovaného označení rozpočtové politiky vlády za hlavní proinflační riziko, ohlášenému balíčku navzdory. Když s tím před časem guvernér Michl vyrukoval, byl z toho poprask, neboť centrální bankéři se obvykle do vlády nenavážejí, ale konají – zvedají sazby. Tomu se v hantýrce říká fiskálně-měnový nesoulad, a co si budeme říkat, je to úplně špatně, protože za to ekonomika platí nižším výkonem.

Utržený schodek

Není těžké být z českého fiskálu rozčarovaný a nezakrývá to ani Národní rozpočtová rada (NRR), jejíž poslední dvě stanoviska vydaná tento měsíc byla pro každého trochu zasvěceného smutným čtením. První je stanovisko k vývoji hospodaření veřejných institucí, které NRR zveřejňuje co čtvrtrok. Rozebírá v něm, jak se mohlo stát, že se rozpočtový schodek letos tak utrhl ze řetězu. Do té míry, že NRR považuje za „krajně nepravděpodobné“, že by se schodek mohl bez dalších dost radikálních opatření letos přiblížit na dohled své původně plánované úrovni.

Důvodů je víc, od toho, že podpory rozdávané v energetice jsou zatím mnohem vyšší než příjmy z dodatečných odvodů, přes pozoruhodný „neodhad“ výnosů z daně z mimořádných zisků až po nezahrnutí mimořádné valorizace důchodů a naopak zahrnutí příjmů z Modernizačního fondu.

V červenci uvidíme už docela najisto, jak se příjmy vyvinou, ale bez rázného řezu v podobě „zavázání“ výdajů bude schodek mnohem vyšší, než se plánovalo. Ve vládě pěti koaličních stran je mimořádně složité se k něčemu rychle dopracovat a cílevědomá prokrastinace těch, kteří nic „zavazovat“ nechtějí, slouží svému účelu: v mezidobí bude vše zasmluvněno, takže vymalováno.

Obého naráz nelze

Svým způsobem ještě tristnější je stanovisko NRR k Rozpočtové strategii sektoru veřejných institucí České republiky, jež definuje výdajové rámce na roky 2024–2026. Ta nejenže vyšla se zpožděním, ale vůbec se neváže ani na vládou přijatý konsolidační balíček, ani na čísla v Konvergenčním programu z dubna 2023, lidově nazývaném KOPR. Ten počítal pro rok 2024 se strukturálním saldem ve výši 2,6 procenta a konsolidační balíček jej měl snížit na podstatně přijatelnější 1,4–1,5 procenta HDP. Rozpočtová strategie se ovšem neváže ani na jedno, ani na druhé a posouvá strukturální deficit 2024 na 2,75 procenta.

Jak je to možné? Tím, že konsolidační balíček sice bude, ale zároveň vláda minulý týden odhlasovala, že si půjčí peníze od Evropské komise (z fondu RRF). To už nejsou grantové peníze, ale dodatečné úvěry v eurech, už nikoli levné, které bude nutné splácet a zajišťovat se na kurzové riziko.

Jasně, resortní ministři chtějí z RRF půjčky hradit samé bohulibé výdaje investičního charakteru, ale často s návratností víte kde. Poctivější by bylo přiznat deficitní financování kapitálových výdajů přes emise korunových dluhopisů, při omezení běžných výdajů, včetně mandatorních, a možná by to vyšlo levněji.

Takhle ta Rozpočtová strategie ze všeho nejvíc připomíná snahu, jíž se ve velmi hovorové slovenštině říká „žrať aj s.ať“. Kdokoli se o to pokoušel, ví, že to nevede k dobrým výsledkům. Ničemu neutečeme, akorát si přidáme k beztak složité situaci ještě další vrstvu problémů.