Babišova opozice křičí, že je to málo, jiní, například Mirek Kalousek, kritizují volební úplatek na dluh, který budou odměněné děti krvavě splácet.

Přiznejme, že těch pět tisíc na dítě není při současné smršti zdražování zase tak moc. I to, že vláda je při úlevách a rozdávání v současné inflační smršti o dost střídmější než mnoho našich sousedů. Jenže – a spousta lidí to nerada uslyší – tady se mohutně rozdávalo tak nějak do foroty.

Pod záminkou covidové krize byl odškodňován kdekdo, a to za nic. Platy rostly, v soukromém sektoru probíhalo subvencování státem i ve velmi ziskových firmách, jako byly třeba automobilky. Padaly mimořádné odměny ve státním sektoru, často i těm, kteří si to opravdu ničím nezasloužili. Vysoko nad rámec zákona se pod covidovou záminkou rozdávalo důchodcům, kteří už vůbec nebyli covidem a uzávěrami ekonomicky poškozeni.

Výsledkem bylo, že jsme slavně zvítězili v neoficiálním evropském závodě v rychlosti zadlužování státu. Rozdávání potom přispělo podstatným dílem k inflaci, která dnes požírá včerejší dárky.

Lze se nad tím rozčilovat, lamentovat jako Babiš a dožadovat se dalšího „osvědčeného“ rozdávání, které nicméně podle všech ekonomických pravidel nutně skončí zase v chřtánu další inflace. Nebo můžeme zatnout zuby a chvilku vydržet horší časy, bez nichž ty lepší přijít nemohou.

Je možné to osladit nějakým jednorázovým dárkem. Ale opatrně s tím plošným rozdáváním. I pomoc těm, kteří to skutečně budou potřebovat, bude nakonec stát opravdu hodně peněz.