To, že francouzští zemědělci rádi protestují, se vědělo. Ovšem defilé traktorů před berlínskou Braniborskou bránou v kdysi ukázněném Německu, zemědělci protestující u budovy Evropského parlamentu v Bruselu a zablokované silnice v řadě západoevropských zemích, už skutečně o něčem podstatném svědčí.

Kde se vzala ta protestní vlna a kdy dorazí do Prahy? Budou čeští farmáři hnojit vydlážděný příjezd do Strakovky?

Příčin, proč jsou v tolika zemích najednou farmáři tak popuzení, je víc. Některé spouštěče protestu byly specifické pouze pro jednu zemi (snaha nizozemských politiků omezit stavy dobytka nebo německý záměr sebrat zemědělcům zelenou naftu), ovšem jiné jsou společné: od iritující byrokratické buzerace až přes nedávný nárůst počtu kontrol na dvojnásobek.

Farmáři kromě toho negativně vnímají ekologické závazky plynoucí z Green Dealu typu omezování výměry obhospodařované půdy, ovšem snad největším důvodem protestů jsou nízké výkupní ceny v loňském roce. To ovšem není nic proti tomu, co lze očekávat tam, kde vytrvalá sucha způsobená klimatickou změnou nevyhnutelně povedou k přídělům vody na zavlažování polí.

Zdrojem obav je též eroze tržeb a marží způsobená konkurenčním tlakem ze zahraničí, ať již existujícím (Ukrajina) nebo hrozícím (Mercosur; zejména Brazílie nebo Argentina s jejich cukrem, obilím a hovězím). Evropské zemědělství to skutečně nemá lehké, což ukázalo třeba pozoruhodné napětí způsobené dočasným otevřením trhu dovozům z Ukrajiny po ruském vpádu v roce 2022. Je to zajímavý příběh plný paradoxů.

Válka na Ukrajině a evropské zemědělství

Budou to za pár dní dva roky, co ruská armáda vtrhla na Ukrajinu, a spustila řetězovou reakci, která vyvolává otřesy daleko od míst bojů. Druhá největší země na evropském kontinentu (po Rusku) se po rozpadu Sovětského svazu zařadila mezi největší vývozce řady potravinářských komodit mírného pásu: od slunečnicového oleje přes kukuřici, pšenici a žito až po drůbeží maso a vejce.

Není se čemu divit, celková výměra obdělávané půdy dosahovala před válkou rozlohy Itálie, a dvě třetiny orné půdy připadá na mimořádně úrodnou černozem. Kdyby Ukrajina měla na celé této obrovské rozloze k dispozici kapitál a moderní technologie, byla by schopna uživit ještě mnohem víc lidí než teď a exportovat ve velkých objemech cokoli, co se v jejich přírodních podmínkách urodí a vykrmí (v dunajské deltě se dá s úspěchem pěstovat i rýže).

Rusové chtěli od začátku ukrajinský export co nejvíce poškodit a ohromný vzestup cen všech těchto položek jim v podstatě velmi vyhovoval: Rusko je největší světový exportér pšenice už řadu let (socialisticky řízený Sovětský svaz byl naopak jejím největším dovozcem).

Rusové byli pod palbou kritiky za to, že svojí agresí na Ukrajině vědomě vyvážejí do rozvojového světa (zejména do Afriky) hlad. Nezbylo jim proto než přijmout dohodu o „bezpečném námořním koridoru“, kterou zprostředkovalo Turecko spolu s OSN. V rámci propagandy uzavřeli pár kontraktů na dodávky pšenice za sníženou cenu (třeba s vojenskou juntou v Mali) a drze inzerovali svoji schopnost pokrýt všechny ukrajinské výpadky z vlastních (a ukradených ukrajinských) zásob.

Zlatý pšeničný déšť

To, co budilo hrůzu v chudých rozvojových zemích od Egypta po Pákistán, tradičně dovážejících ukrajinskou pšenici, znamenalo pro farmáře ve všech významných produkčních zemích velmi významný nárůst příjmů. Takový nepamatovali už řadu let, a to včetně Česka, které typicky vyveze polovinu úrody.

Konkrétně ukazatel podnikatelského důchodu v zemědělství (zisk před zdaněním, investicemi a podnikatelskými odměnami) stoupnul v Česku podle resortních statistik v roce 2022 na 27,9 miliardy korun, tedy nejvíc za posledních pět let. Čistá přidaná hodnota vzrostla meziročně z 36,5 na 42 miliard korun. Podobné to bylo i v jiných zemích Unie.

Zemědělci si pochopitelně nestěžovali, ale zlatý déšť neměl dlouhého trvání, když se ukázalo, že Ukrajina dokáže úrodu vyvézt, a to dokonce i poté, co loni ruskou vinou padla dohoda o koridoru pro vývoz ukrajinského obilí přes Černé moře.

Miroslav Zámečník

Dobrá loňská i předloňská úroda v řadě produkčních oblastí (včetně Ruska a Ukrajiny) přispěla k tlaku na pokles cen na světových trzích. To by však asi samo o sobě k vyostřeným protestům farmářů v Evropě nestačilo – musel zapůsobit zesilovač.

Evropská komise v roce 2022 dočasně uvolnila dovoz ukrajinské produkce do Unie, limitovaný cly a množstevními omezeními, aby země mohla inkasovat devizové příjmy z exportu (polovina z něj připadá na agrární vývoz) a nebyla čistě odkázaná na zahraniční pomoc.

Tímto chvalitebným činem ovšem zároveň pustila na evropský trh těžkou váhu: jak již bylo řečeno, Ukrajina je schopna produkovat řadu zemědělských komodit s bezkonkurenčně nízkými náklady, navíc ne všechny standardy jsou na Ukrajině srovnatelně přísné jako v EU.

Na trhu s vysokými cenami by větší přítomnost ukrajinských exportérů nikdo tak úkorně nebral, jenže vzniklý přetlak na trhu srazil ceny a v některých zemích přímo sousedících s Ukrajinou (Polsko, Maďarsko, Slovensko, Rumunsko) vedl tlak zemědělců na vlády k jednostranným omezením dovozu a ke konfliktu s Bruselem.

Evropská komise nemohla takové narušení integrity trhu a společné obchodní politiky akceptovat. Raději proto dala přednost množstevním omezením pro dotčené země a finanční kompenzaci. Tranzitní koridory pro ukrajinskou produkci určenou na vývoz do třetích zemí fungovaly nadále. Dovoz z Ukrajiny v lednu až září loňského roku stoupl hodnotově o 11 procent.

Miroslav Zámečník

Není možné protesty přejít, protože v řadě zemí mají překvapivě vysokou podporu u veřejnosti, která jinak fakticky žádnou zkušenost s farmařením již několik generací nemá. Evropská komise na to minulý týden zareagovala, když navrhla částečné omezení dovozu některých zemědělských produktů z Ukrajiny a zmírnění požadavků na vyčleňování části půdního fondu kvůli ochraně biodiverzity.

Na jedné straně chce prodloužit suspenzi dovozních cel (odložení cel bylo zavedeno po vypuknutí války) až do června 2025, na straně druhé zavadí ochranné pojistky proti případnému nárůstu dovozu ohrožujícího místní dodavatele drůbeže, vajec a cukru nad úroveň průměru minulých dvou let.

Válka ale jednou skončí a perspektiva budoucího členství Ukrajiny v Unii evropské zemědělce děsí. Přijetí potenciálně hyperproduktivního agrárního „megahráče“ si vynutí změnu ve Společné zemědělské politice Unie tak jako tak, protože její pokračování by bylo v případě rozšíření o Ukrajinu – s jejími desítkami milionů hektarů zemědělské půdy – finančně neúnosné.

Pro Ukrajince bude zase těžké přijmout fakt, že subjekty z jiných členských zemí nelze nijak diskriminovat, a to ani u tak citlivé věci, jakou je – na Ukrajině nyní zákonem zakázaný – prodej půdy cizincům. To už se ale díváme opravdu hodně daleko.

Specifika českého postsocialistického zemědělství

Dobře už bylo, protože po velmi výnosném roce 2022, kdy producentské ceny rostly rychleji než ceny vstupů, se štěstí od zemědělců v následujícím roce – stejně jako v mnoha jiných zemích – odvrátilo a rentabilita se výrazně zhoršila. Podle předběžných údajů ČSÚ se podnikatelský důchod ze zemědělské činnosti za rok 2023 snížil o 37,5 procent na 16 miliard korun. Pokles hrubého zisku o víc než třetinu způsobily především ceny rostlinných komodit, které se přiblížily úrovni předválečnému roku 2021.

Znamená to, že farmáři vytáhnou do boje, zablokují svými vozidly české silnice a nakydají hnůj před vládní budovy? Nebude to tak rychlé. V případě Česka a zdejších farmářů totiž vstupují do hry národní specifika, která mají historické kořeny sahající až do éry kolektivizace na přelomu 40. a 50. let minulého století.

Asociace soukromého zemědělství (ASŽ ČR) zastupuje samostatně hospodařící farmáře, kteří dostali po listopadu 1989 zpět rodinnou půdu a to, co zbylo z hospodářských budov. Jejich příběh vyvolává sympatie, a kdyby protestovali oni, městské obyvatelstvo by s nimi možná sympatizovalo. Vzhledem k desítky let trvajícímu přerušení kontinuity začalo ale samostatně hospodařit jen málo lidí: vlastníků půdy je sice v Česku 3,2 milionu, ovšem přes 70 procent se jí pronajímá.

Agrární komora sdružuje především zemědělské společnosti, jež vznikly na půdorysu bývalých „transformovaných“ JZD. Průměrná velikost farmy v Unii je pouhých 16 hektarů (což uživí jen vyložené specialisty), zatímco v Česku 130 hektarů. Většinu půdy obhospodařují velké „postjézeďácké“ podniky, případně provozní firmy zastřešené holdingovými strukturami.

Ohromné výměry obhospodařovaných pozemků a dotace (pobírá je nájemce/pachtýř) v podobě nelimitovaných nárokových plateb za obhospodařovaný hektar vedly k tomu, že konečnými příjemci této formy podpory v EU byli pravidelně „agrobaroni“ z nových členských zemí s kdysi kolektivizovaným zemědělstvím. Andrej Babiš se samozřejmě umísťoval na čelných místech.

Tenhle finanční tok směrem k vlastnicky koncentrovanému agrobyznysu byl v zemích „netto plátců“ už dlouho absolutně neudržitelný, takže Společná zemědělská politika se musela změnit, aby přežila. Šlo jednak o to zvýšit hektarové platby pro malé farmy, a zavést absolutní finanční strop pro příjemce plateb částkou v řádu nízkých jednotek milionů korun.

V Česku se samozřejmě strhl boj o to, aby žádné stropy limitující peněžní toky směrem k velkým zemědělským podnikům zavedeny nebyly. V tom odpůrci stropů uspěli, ale není všem dnům konec a je se třeba připravit, že jednou přijdou.

V Česku samozřejmě existuje hrubá nespokojenost s nárůstem kontrol a administrativní zátěže přicházející z Bruselu (loni oproti roku 2022 stoupla podle ministra zemědělství Marka Výborného o 100 procent), která komplikuje život nejen žadatelům, ale i tuzemským úřadům. 

Fajn, co dalšího by mohlo naše farmáře vyhnat do ulic? Více levného cukru, vajec nebo kuřat z Ukrajiny by spotřebitelé nejspíš uvítali, takže tady by podporu protestující zemědělci nezískali ani náhodou.

Poté, co zemědělci, potravináři a obchodníci prohandrkovali poslední dva roky obviňováním, kdo způsobil nárůst spotřebitelských cen potravin, nemůže s podporou veřejnosti při případných protestech počítat žádný z nich. Češi zažili s potravinami nebývalý útok na své peněženky a po mimořádně dobrých výsledcích roku 2022 je těžké je dojmout současným poklesem zemědělských zisků.

A připusťme, že průměrného Čecha opravdu nenadchnete požadavkem na zvýšení transferu finančních prostředků směrem k ultrabohatým konečným vlastníkům či obmyšleným v českém agrobyznysu. Za to se fakt blbě stávkuje. S protesty bych si to v našich podmínkách dost rozmyslel.