Představme si nepravděpodobnou situaci, že by se na audienci u čínského prezidenta Si Ťin-pchinga objednala delegace jakési zapadlé vesnice v horách Kyrgyzstánu. Namísto uctivého poklonokování by k jednomu z nejmocnějších mužů planety vtrhla tlupa zženštile vyšňořených hulvátů, kteří by bez jakýchkoliv okolků začali vyhrožovat, že jestli se Čína nepřestane navážet do Tibetu, pocítí nepředstavitelný hněv oné vísky.

Si Ťin-pching by byl takovým chováním jistě rozčilen, ale i udiven. Ještě více by však byl udiven, pokud by ona vesnice spolu se svými sousedy za pár let opravdu rozmetala na kusy ambiciózní projekt Hedvábné stezky a zastavila expanzi Číny na západ. O nějakých 150 let později by pak pravnuci těchto mužů v troskách Pekingu zapálili mauzoleum Mao Ce-tunga.

Podobná událost se v dějinách skutečně stala. Těmi podivnými muži v červených pláštích s dlouhými, udržovanými vlasy byli vyslanci starořecké Sparty, tehdy opravdu jen větší vesnice. Jejich protivníkem byl perský král Dareios I., vládce nejmocnější říše světa a „král králů“. Válka, kterou setkání odstartovalo, vyvrcholila bitvami u Thermopyl a Salaminy přesně před 2500 lety. Jejímu výsledku vděčíme za to, že Evropa je dnes Evropou a vyznáváme ideály demokracie, nikoliv zoroastrismu.

Sladká nevědomost provokatérů

Na otázku, co Řeky k provokaci výrazně silnějšího soupeře vedlo, se neodpovídá snadno. Pokouší se o to britský historik a spisovatel Tom Holland v knize Perský oheň, zřejmě nejkomplexnějším populárněnaučném díle o řecko-perských válkách. V zásadě šlo o kombinaci dvou faktorů, z nichž jedním byly absolutně mylné představy Řeků o velikosti světa a síle Persie. Kdyby tušili, že cesta skrze Dareiovu říši zabere šest měsíců, jistě by si výhružky lépe rozmysleli.

Druhým důvodem byla hrdost na vlastní vojenskou sílu na straně Sparty a na nově vzniklou demokracii na straně konkurenčních Atén. Myšlenky demokracie se rychle začaly šířit do celého řeckého světa včetně měst na druhé straně Egejského moře v dnešním Turecku, jejichž obyvatelé se už tehdy řadili mezi Dareiovy poddané.

Tam napomohly k vypuknutí iónského povstání a Atéňané se rebelii rozhodli podpořit. V roce 498 př. n. l. přepluli moře a zapálili Sardy, hlavní město západní satrapie. Sparťané zase využili situace k zúčtování s odvěkým nepřítelem, sousedním městem Argo, spojencem Peršanů přímo na Peloponéském poloostrově.

Takovou drzost nemohl Dareios ignorovat a po potlačení povstání na vlastním území se zaměřil na městské státy za mořem. Jakožto mimořádně schopný vladař dobře věděl, že pro zachování pořádku je dobré být i k nepřátelům milostivý. Mnoho řeckých měst proto mohlo doufat v odpuštění, pokud se podvolí. Zároveň však Dareios věděl, že exemplární potrestání největších rebelů je nevyhnutelné.

Tím exemplárním příkladem se měly stát Atény, Sparta a třetí z měst, která nepochopila božské poslání perského krále, Eretria na ostrově Euboia. V roce 490 př. n. l. se tak trestná výprava o 25 tisících mužích přeplavila přes Egejské moře a dorazila k hradbám Eretrie.

Její obyvatelé vůbec neměli ponětí o hlavní síle perské armády spočívají nikoliv v početní převaze, ale ve výborně fungujících tajných službách, schopných dokonale vyhmátnout nejslabší článek v řadách nepřítele, ten využít a rozvrátit protivníka ještě dříve, než bitva vůbec začne.

Perští vyzvědači dobře věděli, že nejen v Eretrii, ale především v Aténách je mnoho těch, kterým nadvláda perského krále připadala jako výrazně lepší varian ta než výstřelky demokracie. Sehnat pár zrádců, kteří v noci otevřou dobyvatelům městské brány, proto nebyl problém. Eretrii tak čekalo vypálení a její obyvatele otroctví. A stejný osud měl brzy potkat i Atény.

42 kilometrů od Atén 

Jenže Atéňané mezitím už od Peršanů leccos odkoukali. Byl to především Miltiadés, veterán bojů iónského povstání, a pak také Themistoklés, mimořádný nadaný politik, stratég, diplomat, řečník, populista a korupčník, pro nějž právě demokracie představovala ideální prostředí k rozvinutí svých talentů. Spolu přesvědčili obyvatele města k sebevražedné misi, tedy opuštění zdánlivě bezpečných hradeb a střetu s mnohonásobnou přesilou v otevřené planině poblíž Marathonu.

Rozpoznali totiž, že Peršané sice disponují neporazitelnou jízdou, lučištníky a fl otilou, nemají však odpověď na excelentní řeckou těžkou obrněnou pěchotu. Takzvaní hoplité sdružení ve falangách představovali antický tank. Základním předpokladem ovšem bylo to, čeho se v demokratických Aténách příliš nedostávalo, tedy absolutní jednoty a disciplíny jednotky.

Když hoplité u Marathonu předsadili bronzem pobité štíty a vyrazili do deště šípů, jejich myšlenky na ženy a děti v nezabezpečeném městě jistě nebyly nejpříjemnější a nejednomu přišlo na mysl, zda by nebylo lepší se otočit, sebrat rodinu a utéct do bezpečí. Nebo na stranu protivníka. Možná i k překvapení Miltiada s Themistoklem však nakonec všichni naráz postupovali kupředu.

Poté, co překonali asi dva kilometry, které je dělily od první linie nepřítele, nastal masakr. Navzdory početní přesile neměli Peršané, jak čelit kopím dobře organizovaných hoplitů. Část perského vojska zahynula po panickém úprku v bažinách, zbytku se podařilo uniknout na lodě, na nichž chtěli obeplout Attiku a napadnout nechráněné město z druhé strany. Když byla perská armáda u Marathonu poražena, bylo nutné ihned vyrazit na 42 kilometrů dlouhou cestu zpět a dostat do Atén dříve než Peršané po moři. Unavení, ale překvapivým vítězstvím namotivovaní Atéňané to stihli. Že před nimi běžel rychlý posel se zprávou, je jen jednou z mnoha legend, jež se kolem řecko-perské války točí.

Představuje se nový král králů

Přeživší Peršané se rychle vrátili domů. Obyvatelům Atén i Sparty bylo nicméně jasné, že perský král jejich troufalost nezapomene. Nejspíš nečekali, že další pokus o pomstu přijde až za dlouhých deset let. To mělo dva důvody. Jednak vypuklo povstání v Egyptě, které bylo potřeba přednostně potlačit. A pak také Dareios zemřel.

Na trůn nastoupil jeho syn Xerxes. Jakožto potomkovi uzurpátora trůnu a vraha právoplatného následovníka mu bylo jasné, jak křehkým obdobím je předávání moci a kolik sil Dareios investoval do posvěcení vlastní legitimity.

Xerxes proto potřeboval všechny ujistit, že právě on je vyvoleným a naprosto nepopiratelným králem. Zvlášť když Dareios byl mužem mimořádně plodným a možných konkurentů toužících po trůnu se po říši pohybovalo více než dost. Monumentální válečná výprava spojená s rozšířením říše do Evropy se jevila jako ideální příležitost.

Odmítl proto logické návrhy, aby do Řecka vyslal menší armádu špičkově vycvičených vojáků. Místo toho se rozhodl pro doposud největší logistickou akci v historii. Každá vesnice, každé město, každý porobený národ dostal rozkaz poskytnout vojáky. Měsíce a měsíce putovaly skrze Persii davy mužů směrem k Dardanelám. Nakonec se jich shromáždilo zhruba čtvrt milionu. O jejich stravu muselo být samozřejmě postaráno, stejně jako o to, aby se do Řecka vůbec dostali. Průliv tak překlenuly dva pontonové mosty. Pro fl otilu byl zase proražen průplav skrze poloostrov Athos, aby se lodě vyhnuly monstrům údajně se skrývajícím v hlubinách. Města na cestě k Aténám před Peršany kapitulovala a přidala se na jejich stranu už jenom proto, aby obří armáda rychle odtáhla dál a nevyžrala jim zásoby.

Na první odpor narazil Xerxes až koncem srpna 480 př. n. l. u bájné soutěsky Thermopyly. Nejproslulejší bitva války je opředena mnoha mýty. Spartský král Leonidas nečelil přesile s pouhými 300 muži, tolik bylo pouze elitních spartských bojovníků. U Thermopyl bojovali i obyvatelé dalších řeckých měst a spolu s otroky bránilo invazi několik tisícovek bojovníků. Zrádce v řeckých řadách opravdu provedl Peršany horskou pěšinkou, a ti tak vpadli Leonidovi do zad. Nicméně stalo se tak až ve chvíli, kdy bylo prakticky rozhodnuto o porážce. Přesto Leonidovo příkladné sebeobětování mělo na bojovou morálku nesmírný vliv a po právu se tato prohraná bitva stala jedním z nejproslulejších střetů historie.

Síla dezinformace

Po vítězství u Thermopyl už každopádně nestálo Peršanům nic v cestě k Aténám. Hrdí, svobodní Atéňané, disponující volebním právem museli učinit vůbec nejbolestivější rozhodnutí v dějinách. Z města evakuovali ženy, děti a starce a sami se v souladu s věštbou delfské věštírny uchýlili za „dřevěnou hradbu“ lodí poblíž ostrova Salamína. Odtud pak sledovali hořící Atény a především posvátnou Akropoli, kterou Peršané bez milosti srovnali se zemí. V Muzeu Akropole jsou dodnes k vidění kusy kouřem zčernalého mramoru.

Do Xerxova štábu mezitím přicházely příznivé zprávy o rozporech mezi řeckými veliteli. Peloponéská část fl otily chtěla nechat Atéňany napospas, vrátit se domů a opevnit se na poloostrově. Sám Themistoklés rozpoznal bezvýchodnost situace a do perského tábora vyslal tajného posla s nabídkou kolaborace.

Když se jednoho zářijového dne část řecké fl otily skutečně oddělila a zamířila domů k břehům Peloponésu, rozhodl se Xerxes opustit výhodné postavení na volném moři a zaútočit na Řeky v úžině mezi pevninou a Salamínou. Svůj královský triumf, dokončení díla svého otce, si hodlal vychutnat ze zlatého trůnu na břehu.

Že něco není v pořádku, pochopili perští kapitáni ve chvíli, když se úžinou rozlehly odhodlané bojové písně. Za útesem pak ke svému překvapení nenarazili na demoralizované námořníky pod rozhádaným velením, ale fl otilu disciplinovaně seřazenou v bojové formaci.

Když se část lodí mířících k Peloponésu po chvíli obrátila a vracela zpět na pozice, bylo jasné, že Peršané padli do pasti. Xerxovi nejspíš došlo, že Řekové ho předčili v umění, díky kterému se Persie stala nejmocnější zemí světa. Themistoklés přelstil perskou tajnou službu a zaplavil ji naprosto mylnými informacemi o stavu a záměrech řeckých sil.

Řekové nakonec slavili u Salaminy drtivé vítězství. Sama podstata perské říše sice zdaleka ohrožena nebyla, ale přišla o klíčovou fénickou část své námořní síly. Xerxes se stáhl zpět do nitra Persie a v Řecku ponechal jen část armády, kterou Řekové definitivně porazili o rok později u v bitvě u města Platají.

Brzy nato vznikl Délský spolek, účinná námořní bariéra proti perským expanzivním choutkám. Xerxes se musel snů o podmanění Evropy vzdát. A o 150 let později jeho palác v Persepoli demonstrativně vypálil Alexandr Veliký.

Naopak pro Atény začalo období největší rozmachu a moci. I když ho ani ne po sto letech letech ukončila právě Sparta, aténské myšlenky a kultura se přes Římskou říši během staletí šířily dál do Evropy a postupně i do veškerého západního světa, kde dnes ovlivňují životy stovek milionů lidí. Vyznavačů Ahura Mazdy, nejvyššího božstva zoroastrismu, je dnes jen něco málo přes sto tisíc.