Soudní dvůr Evropské unie vynesl na konci minulého roku mimořádně důležitý, dost možná přelomový rozsudek. Na první pohled moc zajímavě nevypadá, protože se týká jedné severočeské herny, jejíž provoz před sedmi lety zakázalo město Děčín. Hned na ten druhý je to ale jiné. Soudní dvůr totiž jen na základě skutečnosti, že dotyčná herna ležela 25 kilometrů od hranic a kromě českých do ní prokazatelně jezdili i němečtí zákazníci, rozhodl, že na případ je třeba aplikovat jeden ze základních článků Smlouvy o fungování EU, který zakazuje omezování volného pohybu služeb. A že se tudíž musí zabývat tím, jestli její zrušení nebylo v rozporu nejen s českým, ale také s evropským právem.

Evropský rozsudek se sice týká hazardu, ovšem z logiky věci plyne, že stejně může nyní argumentovat úplně každý poskytovatel služeb v Česku (nebo v jakémkoli jiném státě EU), pokud prokáže, že mezi jeho klienty patří nejen Češi, ale i občané nějaké jiné evropské země. Jinak řečeno, prakticky každý pražský hospodský – a nejen pražský, ale i náchodský nebo vimperský; stačí, když si u něj dá jednou začas pivo Polák či Rakušan – může u českých soudů argumentovat tím, že nějaká regulace ze strany úřadů, která postihla jeho podnikání, je v rozporu s evropským právem.

Vypadá to jako masivní průlom evropského práva do práv národních – a vlastně asi je. Nadšení (či naopak děs) z dotyčného rozsudku je ale třeba krotit, protože v praxi to tak horké nebude. V řadě oblastí podnikání totiž nemusí evropské právo přinést dotyčnému oproti právu českému vůbec žádnou výhodu. Co se hazardu týče, je advokát Vojtěch Faltus z mezinárodní advokátní kanceláře Eversheds Sutherland, který provozovatele herny – společnost Bonver Win – u evropského soudního dvora zastupoval, přesvědčen, že to smysl má.

Česká regulace hazardu je totiž podle něj mimořádně nepovedená a zároveň „oblast hazardních her není upravena žádným evropským předpisem“.

Vyhlášky & soudy

Vydejme se nyní na chvíli zpět do Děčína. V říjnu 2013 město vydalo obecně závaznou vyhlášku, která hazard povolovala jen v několika lokalitách. Ministerstvo financí následně výše zmíněné herně s videoloterijními terminály zrušilo povolení k provozování hazardních her. Společnost Bonver Win si to nenechala líbit a obrátila se na Městský soud v Praze, který ale rozhodnutí ministerstva financí ponechal v platnosti. Následovala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, přičemž jedním z argumentů bylo tvrzení, že předchozí rozhodnutí jsou chybná, protože nebrala v potaz evropské právo. Věc dostal na starost pátý senát Nejvyššího správního soudu. Ten na rozdíl od jiných senátů, které podobné případy rozhodovaly v minulosti, dospěl k závěru, že argumentace provozovatelů zrušené herny je správná, a věc proto kvůli tomuto rozporu předal rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.

Rozšířený senát dospěl v březnu 2019 k závěru, že takový případ před evropským soudním dvorem ještě nebyl. Soudní dvůr se sice opakovaně zabýval tím, že nějaká země Evropské unie bránila na svém území podnikání zahraničních firem, tady ale česká společnost namítala, že ji poškodila vyhláška vydaná českým městem, a jediným přeshraničním prvkem v její argumentaci byly návštěvy německých hostů. Nejvyšší správní soud proto řízení zastavil a evropskému soudnímu dvoru předložil dvě předběžné otázky, aby zjistil, jak dál postupovat. V té první se ptal, jestli se má na nějaký vnitrostátní právní předpis použít článek o zákazu omezování volného pohybu služeb „jen proto, že část zákazníků tímto předpisem dotčeného poskytovatele služby může pocházet či pochází z jiného členského státu Evropské unie“. V té druhé chtěl – a to už hodně zjednodušujeme – upřesnit, zda hraje nějakou roli, pokud je těch zákazníků z jiné země velmi málo.

Stačí jeden jediný cizinec

Zároveň Nejvyšší správní soud vyjádřil poměrně silný názor na věc, a to slovy, že se „nemůže ztotožnit“ s tím, pokud by „nahodilá návštěva byť jen jednoho jediného občana jiného členského státu EU v provozovně poskytující nějaké služby automaticky aktivovala použitelnost článku“ o volném pohybu osob. V takovém případě totiž „v celé dnešní Evropě asi neexistuje provozovna v podstatě jakéhokoliv typu, jejíž služby alespoň občas nevyužijí nějací cizozemští klienti“. Jenže přesně to, co rozšířený senát Nejvyššího správního soudu takto mnohomluvně odmítal, se stalo. Soudní dvůr loni v prosinci rozhodl, že na sedm let staré zrušení děčínské herny je třeba aplikovat evropské právo, a zároveň odmítl, že by se na podobné případy měla vztahovat zásada „de minimis“. Pro všechny budoucí podobné případy z toho plyne, že k aplikaci evropského práva postačí, když provozovatel herny, restaurace či obchodu prokáže, že měl onu „nahodilou návštěvu byť jen jednoho jediného občana jiného členského státu EU“.

Nejasné důsledky

Co to bude znamenat pro budoucnost, není zatím úplně jasné. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu by měl rozsudek evropského soudního dvora v nejbližší době akceptovat. Pak bude na pátém senátu Nejvyššího správního soudu, aby ve věci rozhodl věcně a zrušil, či naopak ponechal v platnosti předchozí rozhodnutí městského soudu a ministerstva financí, kvůli kterým musela dotyčná herna zavřít. „Vyhráli jsme jednu z bitev, ze které plyne, že evropské právo se musí aplikovat. A teď přichází bitva číslo dvě, kde musíme přesvědčit soudy, že národní regulace byla v rozporu s evropským právem, o čemž jsme bytostně přesvědčeni,“ říká advokát Faltus.

Pro toto tvrzení má dva hlavní argumenty. Zaprvé regulace hazardu v Česku podle něj „naprosto postrádala předvídatelnost a provozovatelům heren hrozilo, že jim vyhláška ze dne na den zakáže činnost, a to v situaci, kdy investovali prostředky do vybavení, zázemí a zaměstnanců“. A zadruhé obce při vydávání protihazardních vyhlášek postupovaly svévolně a diskriminačně, když třeba nijak nevysvětlily, proč jednu hernu zrušily a druhou v té samé ulici nechaly žít. Konkrétně v Děčíně pak po dle Faltuse došlo k tomu, že vyhláška zakázala jeden typ přístrojů, kdežto druhý ne, byť z hlediska hráčů mezi nimi nebyl patrný naprosto žádný rozdíl – zkrátka si jen přesedli na vedlejší židli.

Dávno zrušenou hernu už samozřejmě nikdo resuscitovat nechce, jde však o peníze. „Pokud uspějeme, důsledkem toho bude, že soudy zruší rozhodnutí ministerstva financí, které našemu klientovi odebralo licenci k provozování hazardních her, což znamená, že šlo o nezákonné rozhodnutí. V takovém případě budeme moci požadovat škodu v podobě ušlého zisku, a ta by potenciálně mohla být velmi vysoká,“ naznačuje Faltus. Dodejme, že zrušená děčínská herna není jediný takový případ, který kancelář Eversheds Sutherland před soudy zastupuje. „U Nejvyššího správního soudu máme řadu kasačních stížností a lze očekávat, že pokud pátý senát zruší rozhodnutí Městského soudu v Praze, budou stejně rozhodovat i další senáty,“ říká Faltus.

Obecné dopady prosincového evropského rozsudku budou ale mnohem širší. Ochrany evropského práva se teď může dovolávat každý hostinský či majitel obchodu, který prokáže, že měl aspoň jednoho zákazníka z jiné země Evropské unie. Jaké to bude mít reálné dopady, si řekneme v budoucnosti. A možná ani nebudeme muset čekat moc dlouho. Na české soudy se valí stovky žalob podnikatelů, které postihly vládní protiepidemická opatření, a je docela dobře možné, že někdo z nich bude postupovat stejně jako majitel zrušené děčínské herny.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.