Když 1. července 1946 otevřel norimberský tribunál případ Katyň, pobavilo to i německé válečné zločince čekající na trest. Hermann Göring prohlásil, že je s podivem, „do jaké míry jsou (Rusové) neomalení“, a někdejší velitel Hitlerjugend Baldur von Schirach se dokonce nechal slyšet, že „málem umřel smíchy“. Bylo to celé absurdní. Rusové, Němci i Poláci věděli (a řada západních představitelů minimálně tušila), že katyňský masakr má na svědomí sovětská tajná policie NKVD, ovšem Stalin si hrál na hodného chlapce a chtěl své zločiny hodit na Hitlera.

Už v roce 1946 byly sovětské lži neobhajitelné a před tribunálem také – jak uvidíme – neobstály. Kreml přesto o Katyni lhal celé půlstoletí. Pravdu přiznal až Michail Gorbačov, když v dubnu 1990 předal Polákům několik beden archivních dokumentů a doprovodil to komentářem, že obsahují „zprostředkované, nicméně přesvědčivé“ důkazy o tom, že masakr byl dílem NKVD.

Buča a Katyň

Přízrak Katyně dnes vyvolávají fotografie a videa z ukrajinského města Buča, ve kterém ruští vojáci povraždili zhruba tři stovky obyvatel. Buča není Katyň (z nejvyšších míst nařízená hromadná vražda válečných zajatců) a zatím nemáme přesvědčivé důkazy ani o tom, že by šlo o Lidice (z nejvyšších míst nařízená hromadná vražda civilistů), pořád jde ale o válečný zločin a Kreml o něm lže – stejně drze, amatérsky a dětinsky – jako o katyňských vraždách před osmdesáti lety.

Sotva se objevily první záběry z Buči, přispěchalo ruské ministerstvo obrany s tvrzením, že jde o „další podvrh“ a všechna videa i fotky jsou falešné, a vyzvalo Radu bezpečnosti OSN, aby se „touto provokací ukrajinských radikálů“ zabývala. Argumentovalo tím, že ruské jednotky se z Buči stáhly už 30. března a první fotky povražděných lidí se v západních médiích objevily až o čtyři dny později.

Něco takového je samozřejmě v době satelitů strašně naivní a ruská argumentace se také začala vzápětí drolit. Nejdřív britská BBC upozornila, že podle ruských médií Rusové odešli z Buči až 1. dubna a z toho samého dne také pocházejí nejstarší fotky zavražděných. Poté deník New York Times přinesl analýzu satelitních snímků, z níž lze vyvodit například to, že v Jablonské ulici (jedna z nejhůře zasažených v Buči) ležela těla zavražděných Ukrajinců zhruba tři týdny.

Německý týdeník Der Spiegel pro změnu referoval o tom, že Spolková zpravodajská služba (BND) pořídila odposlechy ruských vojáků, kteří se například chlubí tím, jak zrovna někoho v Buči sestřelili z kola. Nahrávky BND také podle týdeníku naznačují, že vraždění a terorizování civilního obyvatelstva Buči nemuselo být selháním jednotlivých vojáků, nýbrž stabilní ruskou strategií.

Co naplat, Kreml zase jednou lhal, ale to není nic nového: v Kremlu bylo jistě proneseno víc lží, než kolik v něm stojí věží.

Kulka do týla

Nejdřív krátce ke katyňským vraždám. Když si Hitler a jeho spojenec Stalin rozparcelovali v září 1939 Polsko, padly do sovětského zajetí tisíce armádních důstojníků, policistů, vysokých úředníků a jiných důležitých osob. Většina z nich skončila ve třech „zvláštních“ táborech: Kozelsku, Ostaškově a Starobělsku. Perzekuce se samozřejmě týkala také obyčejných vojáků a spousty dalších lidí – do Kazachstánu a na Sibiř sovětské úřady deportovaly ve čtyřech vlnách zhruba milion obyvatel nově obsazeného území (šedesát procent z nich byli etničtí Poláci, zbytek tvořili Ukrajinci, Bělorusové a Židé) –, ovšem na zajaté důstojníky čekal speciální osud. Naplňovat se začal 5. březnu 1940, kdy šéf NKVD Berija předložil politbyru strany v čele se Stalinem a Molotovem návrh, jak se „zavilými nepřáteli sovětské moci naplněnými nenávistí vůči sovětskému řádu“ zatočit. Pro všechny žádal „nejvyšší trest – smrt zastřelením“.

Dotyční připojili svůj podpis a pak už to šlo rychle. Nikdo ze zajatců netušil, kam a proč míří transporty, které v průběhu celého dubna vyrážely ze zajateckých táborů do neznáma, NKVD ale šířila šeptandu, že budou propuštěni na svobodu, a tak vše probíhalo v klidu. Kapitán Karol Wajda (otec režiséra Andrzeje Wajdy) si například 12. dubna 1940 v poslední poznámce, kterou si stihl zapsat do deníku, stěžoval na špatné jídlo: „Ať je cholera sklátí. Z poznámek, které jsme našli (zjevně je psal někdo z předchozích transportů, pozn. red.), víme, že nás vyloží asi 10 km za Smolenskem.“ Měl pravdu. Jeho životní pouť, stejně jako ostatních vězňů z Kozelska, skončila kousek od Smolenska v Katyňském lesíku. Osazenstvo druhých dvou táborů povraždili příslušníci NKVD ve sklepeních svých sídel v Charkově a Kalininu (dnešním Tveru). Postřílet tolik lidí byla fuška, a tak se k místním připojili „specialisté“ z Moskvy v čele s „šéfkatem“ NKVD Vasilijem Blochinem, mužem, který podle jednoho ze svědků popravoval v „dlouhé kožené zástěře a hnědých kožených rukavicích s manžetami až nad loket“. Všichni byli později odměněni měsíčním platem navíc.

Kolik lidí tehdy zemřelo, přesně nevíme. Stalin & spol. „odsoudili“ tahem pera k smrti 14 736 důstojníků a dalších jedenáct tisíc zajatých Poláků porůznu roztroušených v sovětských věznicích. Ze zprávy, kterou si o mnoho let později nechal zpracovat Stalinův následník Chruščov, plyne, že s kulkou v týle skončilo celkem 21 857 lidí, ale zřejmě nejde o konečné číslo.

Jen oblaka páry

O osudu zavražděných kromě jejich katů nikdo nevěděl a tak by to i zůstalo, kdyby 22. června 1941 Hitlerovy tanky nepřekročily hranice Sovětského svazu. Hned v červenci uzavřela Moskva se zástupci polského exilu bilaterální smlouvu, která zřizovala polskou armádu na území Sovětského svazu. Ze všech možných sovětských věznic a koncentráků proudili polští vojáci a poddůstojníci, ovšem důstojníků se vrchní velitel Władysław Anders jaksi nemohl dopočítat. Poláci stále čekali, kdy se pohřešovaní muži objeví, ale brzy bylo jasné, že se Moskva vykrucuje a mlží.

Kouzelná (pokud lze toto slovo v podobně tragických souvislostech vůbec použít) byla debata polského velvyslance v Moskvě Stanisława Kota se sovětským generálním prokurátorem Andrejem Vyšinským. Hlavní žalobce mnoha stalinských monstrprocesů drze tvrdil, že všichni Poláci již byli propuštěni, a v jednu chvíli se do Kota pustil s tím, že se ptá, jako bychom snad „měli úmysl nějaké polské důstojníky schovávat, a kde by tak měli být?“. Kot namítl, že mu jde jen o přesné informace, a dodal: „Lidé přece nejsou oblaka páry, která se ve vzduchu rozplynou.“ V Sovětském svazu bohužel byli.

V listopadu tyto lži a vytáčky zopakoval Kotovi z očí do očí Stalin, a dokonce – jako by nevěděl, co sám podepsal – kvůli tomu během rozmluvy volal na ústředí NKVD. Stejně nemožnou odpověď dostal o měsíc později také předseda polské exilové vlády Władysław Sikorski, kterému Stalin na přímou otázku, kam se tedy propuštění důstojníci poděli, odpověděl: „No, do Mandžuska.“ Tak to pokračovalo i v dalších měsících a v březnu 1942 Stalin při jedné z dalších debat s Ander­sem poprvé vyslovil lež, že se důstojníci možná „nacházeli v táborech, které padly do rukou Němců“.

Mrtvé nevzkřísíš

Nový impulz vnesli do katyňské záhady až Němci. V Katyňském lesíku sídlil zpravodajský pluk 537 pod velením Friedricha Ahrense a němečtí vojáci si nemohli nevšimnout masových hrobů, ve kterých podle místních vesničanů leželi postřílení Poláci. Exhumace mrtvých začala na počátku roku 1943. V dubnu sezvali Němci do Katyně z celé podmaněné Evropy – ale také z neutrálního Švýcarska – patology, lékaře, novináře, spisovatele… a katyňského masakru se naplno zmocnila Goebbelsova (projednou pravdivá) propaganda. Z Čechů to potkalo pražského profesora soudního lékařství Františka Hájka a spisovatele Františka Kožíka – u obou strach převládl nad odporem k německým okupantům a Kožík později v pamětech vzpomínal, že když nasedl do letadla, přál si, aby ho partyzáni „sestřelili a abych měl ode všeho navždy pokoj“. Brzy poté noviny v zemích ovládaných nacisty zaplavily články o „hrozných zločinech bolševismu“.

Rádio Moskva na to reagovalo vzteklým prohlášením o „německo-fašistické chátře“, která se pomocí „nejhanebnějších a nejnesmyslnějších lží“ snaží zakrýt zločin, jejž, „jak se teď projevilo, spáchala sama“. Poláci – drcení dvěma největšími darebáky 20. století – ovšem konečně věděli, na čem jsou. Hned v dubnu 1943 to vedlo k přerušení diplomatických vztahů mezi Moskvou a polskou exilovou vládou, ale Spojenci nechtěli narušit spolupráci protihitlerovské alian­ce, a tak například Churchill Sikorskému řekl, že není čas na sváry a stejně nemůže dělat nic, aby mrtvé „zase probudil k životu“.

Patologové vs. patologové

Pro Stalina tím nic nekončilo, a když se Katyňský lesík zase ocitl za linií fronty, vyslal do něj vlastní komisi. Vedl ji soudní lékař Nikolaj Burděnko, ale její závěrečnou zprávu podepsali v lednu 1944 například také spisovatel Alexej Tolstoj nebo metropolita Nikolaj. Zpráva nepřekvapivě tvrdila, že polské důstojníky postříleli Němci, kteří se prý táborů zmocnili v létě 1941 a hromadnou vraždou důsledně naplnili „svou politiku vyhlazování slovanských národů“. Dokazovat to měl třeba stav rozkladu těl či dokumenty a zápisky nalezené v kapsách obětí. Ty skutečně existovaly, jak už víme díky deníku otce Andrzeje Wajdy, jenže oproti sovětským tvrzením žádný z nich nevznikl později než na jaře 1940.

Právě Burděnkova zpráva a bulharský lékař Marko Antonov Markov – kdysi spolu s Hájkem psal pro Němce zprávu o katyňském nálezu, po válce kvůli tomu stanul před soudem tehdy mocně sovětizovaného Bulharska, ale když své původní dobrozdání odvolal, byl jako zázrakem propuštěn – měli být klíčovými sovětskými důkazy před norimberským tribunálem. Jenže byly to tak průhledné lži, že se rozsudek tribunálu o Katyni vůbec nezmiňoval. Hlavní americký žalobce v Norimberku Telford Taylor později řekl americkému spisovateli Paulu Allenovi, že o sovětské vině nikdo ze západních členů tribunálu nepochyboval: „Každý říkal: Ať jdou Rusové k čertu! Mohou se udávit tím, co si sami navařili.“ Studená válka mezi Západem a Východem ale tehdy teprve začínala, a tak se tribunál podle Taylora rozhodl zachovat „významné mlčení“.

Vojtěch Velický

O pět let později se už bobřík mlčení nedržel, a tak americký Kongres zřídil vlastní komisi, která vyslechla řadu svědků včetně mnoha evropských patologů, kteří kdysi pro Němce sepisovali původní zprávu o Katyni. Všichni potvrdili, že na svých závěrech dál trvají a že na ně Němci nijak netlačili. Řada byla nyní na Sovětském svazu, který v únoru 1952 rozjel vlastní protikampaň, do níž se znovu – ovšem nyní na sovětské straně – zapojil Hájek s Kožíkem.

Burděnko se toho už nedožil, ale svědectví za něj podal sovětský dělostřelecký důstojník Boris Olšanský, který po válce uprchl na Západ a nyní tvrdil, že s někdejším šéfem sovětské vyšetřovací komise mluvil těsně před jeho smrtí. Burděnko mu prý přiznal, že závěry zmanipuloval na „rozkaz Stalina“, a nádavkem dodal, že takových Katyní bylo a ještě bude: „Kdybychom překopali naši matičku Rus, našli bychom mnoho hrobů.“

Koněc filma

Ukrajina už sice dávno není „matičkou Rusí“, Rusy vykopané hromadné hroby na ní ale utěšeně přibývají i v roce 2022. Pokud si dá člověk masakr v Buči do souvislosti s jinými nedávnými událostmi a vyjádřeními – ruským bombardováním civilních cílů, hromadným vyvážením Ukrajinců kamsi na východ, Putinovými výroky konstantně zpochybňujícími státnost Ukrajiny či s komentářem publikovaným minulý týden ruskou státní agenturou RIA Novosti, jehož autor otevřeně žádal „deukrajinizaci“ Ukrajiny, počítal s „odstraněním“ jejích „banderovských špiček“ a zbylé masy, tedy „pasivní nacisty“, navrhl po minimálně jednu celou generaci denacifikovat „převýchovou“ spočívající v „tuhé cenzuře“ a „ideologické represi“ –, nutně ho to vrací zhruba o osm desítek let do minulosti.

Do doby, kdy Stalin (a stejně tak Hitler) používal vůči Polsku genocidní praktiky spočívající v jednoduché trojčlence – elity povraždit, vzpurné (nebo ty, kteří by se teoreticky mohli vzpouzet) zavřít do koncentráků a zbytek převychovat. Tvrdit, že se historie opakuje, je docela nechutné klišé. Tady ale bohužel nejde říci vůbec nic jiného.