Dobrá zpráva vypadá jinak. Řekněte sami: „Hrdé pojivo naší svobody ohrozily narušení našeho společenského řádu a - to především - davové násilí. Jako by mezi námi působilo nějaké zlé znamení. Tím mám na mysli stále častější pohrdání zákonem, jež prostupuje celou zemí; rostoucí ochotu nahrazovat střízlivý výrok soudu divokými, zuřivými vášněmi; nahrazovat veškeré výkonné aktéry spravedlnosti davem horším než barbarským.“

Nebo jinak. „Máme jednoduchý program - chceme vládnout. Pokud nám vládu nedáte, budete proti nám muset poslat armádu,“ řekl šéf. Proč nikdo armádu neposlal? Báli se vyvolat ozbrojený konflikt? Báli se, že by se vojáci spřáhli s povstalci? Báli se, že by sami přišli o pozice? S jistotou se to nikdy nedozvíme. Jisté je, že šéf přišel s nabídkou nepěkné volby coby s obrovským blufem - a v rozporu s očekáváním byl úspěšný.

Či do třetice: „Jsme oběťmi strašlivé nespravedlnosti. Náš uznávaný a ctěný vůdce byl odstaven z funkce pomocí nelegitimních prostředků v rukou lidí, kteří jsou pevně rozhodnuti zničit nás a naši zemi. Proto se k moci dostali podvodem. V celých amerických dějinách se nic podobného nikdy nestalo a je na nás, abychom použili jakékoli zbraně, které máme k dispozici, abychom zvrátili toto zneužití moci, tento promyšlený útok na naše práva.“

Úspěšný bluf

Pouze poslední citát pochází z letošního roku a týká se Donalda Trumpa. Autorem prvního je Abraham Lincoln, ovšem ještě zdaleka ne v prezidentské funkci. Bylo mu pouhých osmadvacet let, ale již dobře viděl, jak nehezky může demokratický pokus skončit. Jeho starost o osud práva tváří v tvář hrubé síle davu je táž starost, jež se letos 6. ledna zahryzla do povědomí většiny Američanů při pohledu na dav příznivců Donalda Trumpa na chodbách washingtonského Kapitolu.

Druhý citát je výňatek z knihy Anatomie fašismu - mírně parafrázovaný za účelem dočasného skrytí totožnosti „šéfa“ - od Roberta O. Paxtona, specialisty na dané téma z newyorské Columbia University. Popisuje okolnosti pochodu na Řím, jímž Benito Mussolini v čele svých squadristů vyděsil na konci října roku 1922 italského krále Vittoria Emanuela natolik, že mu panovník předal moc. Čistě technicky vzato tak král učinil legálně, ačkoli proti vůli celého kabinetu; mimo jiné tak narýsoval velmi přesný předobraz údělu, jejž měl o čtvrtstoletí později podstoupit i československý prezident Edvard Beneš.

Konečně třetí citát je součástí práce Sarah Longwellové, americké politické aktivistky ohroženého druhu. Je to republikánka, která věnuje veškerou svoji energii boji proti Donaldu Trumpovi a jeho pohůnkům na Capitol Hillu, ve státních legislativách i exekutivách, v médiích - kde si vzpomenete. Za tím účelem začala v roce 2018 vydávat internetovou publikaci The Bulwark (v tomto smyslu „Hráz“), jež má „zastavit převzetí Republikánské strany Donaldem Trumpem“ - originál skutečně používá slovo takeover, jako kdyby šlo o akvizici jedné firmy druhou.

Longwellová strávila značnou část několika posledních let hovory s Trumpovými příznivci. Poté esenci jejich názorů shrnula v několika odstavcích; jejich část tvoří náš třetí citát z úvodu textu. „Pokud nás neochrání ostatní, vezmeme věci do vlastních rukou,“ zní jeho pokračování. „Raději bychom se zdrželi násilí, ale někdy je právě násilí jediným dostupným prostředkem nápravy. Pohybujeme se na neprobádaném území a uděláme, co bude třeba udělat. Jsme nakonec oběťmi zločinu století.“

To je silná hrozba. Ještě než na ni přijde znovu řeč, zůstaňme u toho, co z předcházejících odstavců plyne. Zaprvé, věděl-li Abraham Lincoln již dvacet let před americkou občanskou válkou, že ideál pluralitní, liberální demokracie se špatně udržuje vládou davu, není důvod, aby to nevěděli politici po něm.

Zadruhé, téměř sto let po Lincolnově projevu v lyceu v illinoiském Springfieldu dostala vláda davu horšího než barbarského vlastní název právě z Mussoliniho popudu - fašismus. (Je to snad trochu nespravedlivé přehlížení podobné party, která se o pět let dříve dostala k moci v Rusku, ale na tu také dojde.)

Právě lidé provozující fašistický způsob vlády se dopustili zločinů, které jsme si navykli nazývat bezprecedentními. Systematické vyvražďování Židů je na prvním místě, následováno veškerými dalšími hrůzami druhé světové války. Adolf Hitler a jeho hákový kříž se stali stejně potentními symboly zla jako pro předcházející generace Satan (pro mileniály: to je něco jako lord Voldemort).

Nebezpečný blud

Právě výjimečnost těchto zločinů a potence zmíněných symbolů však daly v poválečných letech vzniknout představě, že s vojenskou porážkou těchto režimů (a smrtí jejich vůdců) skončí i lidská kapacita pro jejich vznik v budoucnosti. Že se nějak sama vpije do stránek učebnic dějepisu a z praktického života vymizí. Mohli jsme vylepšit signální mechanismy, jež by nám pomohly čelit dnešním následovníkům Führera a Duceho dříve, lépe a účinněji než před sto lety. Mohli jsme pozorně studovat proces, jímž se legitimní způsob vlády mění, ať už s revoluční rychlostí, nebo postupně salámovou metodou, v režim ohyzdně všehoschopný. Mohli jsme - ale byli bychom tím museli zároveň přiznat nepohodlný fakt, že Hitler a Mussolini nebyli dvojjediným lordem Voldemortem. Že to byly lidské bytosti, jež reagovaly na problémy velmi podobné těm dnešním; a reagovaly na ně způsobem, jenž nám není zdaleka tak cizí, jak o sobě rádi tvrdíme.

Namísto toho jsme pohodlně přijali blud, že samotný pojem fašismus (o jeho německé verzi ani nemluvě) lze jen tak poslat do důchodu, používat jej pouze jako nadávku politikům, kteří mají jiný názor na věci než já - a že to nikoho nic nestojí. Je to nebezpečný blud; liberální demokracii může stát krk. Začít lze už tím, že neexistuje nic, co by se dalo prezentovat jako shoda stran toho, co vlastně fašismus je. Slovník firmy Merriam-Webster uvádí, že je to „politická filozofie, hnutí nebo režim, jež vyzdvihují národ a zhusta rasu nad jednotlivce a jež usilují o centralizovanou autokratickou vládu vedenou vůdcem diktátorského typu, o silnou společenskou a ekonomickou roli státu a o násilné potlačování opozice“.

Příliš blbý na fašistu?

Vejde se Donald Trump do této definice? Již citovaný Robert Paxton si myslí, že Trump překročil čáru letošního 6. ledna, když de facto vyzval své příznivce k útoku na Capitol Hill. Jiný expert na fašismus, Roger Griffin z Oxford Brookes University, má za to, že Trumpovi fanoušci nejsou technicky vzato fašisty, protože nechtějí zrušit ústavu, a dokonce ani volby. Naopak, trvají na tom (a mnozí bezelstně), že se snaží Trumpa dostat do Bílého domu, aby napravili to, co vnímají jako volební megapodvod, prohřešek proti ústavě.

Ještě jiný fašistodborník, Stanley Payne z University of Wisconsin, je zase toho názoru, že Trump je „příliš patologicky nekoherentní a intelektuálně slabý, že fašistou být nemůže; trpí neschopností soustředit se, schází mu potřebná míra sebepoznání (…), že nemůže převzít moc způsobem, jímž to udělali Mussolini nebo Hitler“, napsal pro server Vox.com. Jinými slovy, je na fašistu příliš blbý. To je slovo do pranice; kdyby o takových věcech rozhodoval intelektuální nárok, nemohl by třeba Tomio Okamura být ani lidovec, může si snadno říci český čtenář.

Riziko roku

Zatímco však akademici tráví pěkné chvilky nad technickými detaily rozboru definice fašismu, dělá Republikánská strana všechno pro to, aby si tu nálepku vysloužila. Je to mimořádně bizarní situace: jeden z nejsilnějších politických subjektů planety jedná zcela v režii člověka, který jej během čtyř let připravil o exekutivní i legislativní moc, který na něj nemá žádnou páku, nesmí ani na facebook a vypadá ze všeho nejvíce jako karikatura sebe sama. A tento subjekt jedná tvrdě a bezohledně.

Jill Sanbornová není teoretická expertka na fašismus, nýbrž praktická expertka na terorismus. Šéfuje protiteroristickému týmu v FBI a nedávno sdělila Kongresu, že její organizace „pro tento a patrně i příští rok vyhodnocuje zvýšenou hrozbu násilí ze strany domácích násilných extremistů“, z nichž někteří čerpají povzbuzení z útoku na Kapitol. „Očekáváme, že rasově či etnicky motivovaní extremisté, stejně jako ti, kteří brojí proti politickému establishmentu per se, a další, kteří pociťují akutní politickou křivdu, pravděpodobně budou nejhorší teroristickou hrozbou.“

Někteří lidé již tuto hrozbu pociťují konkrétně. Jako obvykle v podobných případech jsou první na ráně ti, kdo stojí ideologicky jen těsně vedle; Hitler vedl svůj první úder proti SA a komunistické čistky ve Stalinově i Maově provedení se rutinně soustředily na blízké kádry (než přišli na řadu ti ostatní, pochopitelně). I těm razantnějším z dnešních amerických republikánů leží v žaludku především odrodilci, v jejich očích zrádci.

Odrodilci trpí

Není jich mnoho, ale najdou se. V Senátu drží jejich prapor Mitt Romney a Ben Sasse, ve Sněmovně reprezentantů Liz Cheneyová a Adam Kinzinger. Ti všichni letos hlasovali pro symbolické sesazení Trumpa (z funkce, již už tou dobou nezastával) a vystupují proti myšlence, která Republikánskou stranu ovládá, to jest, že Trump loňské volby vyhrál.

Ta hrozba není jen teoretická a nejde v ní o to, že Cheneyovou v reakci na její disent vedení partaje vyštípalo ze svých řad. Nejde ani o to, že Adama Kinzingera se zřekla rodina - písemně dopisem lokální stranické organizaci. Politika nejsou taneční, řekli by fotbalisté.

Naopak jde o to, že ony hrozby přímo zasahují do podstaty práce zákonodárců způsobem ještě nedávno zcela nepředstavitelným. Cheneyová řekla časopisu The Atlantic, že zná několik kolegů kongresmanů, kteří volili proti Trumpovu impeachmentu čistě ze strachu o fyzickou bezpečnost vlastní i svých rodin. „To vám něco říká o tom, v jaké zemi žijeme,“ uvádí dcera někdejšího mocného viceprezidenta.

Podobně jsou na tom lidé, kteří odmítli vyhovět Trumpovu povolebnímu nátlaku na falšování výsledků (Brad Raffensperger, jenž měl v Georgii volby na starost) nebo jen proti Trumpovým lžím aktivně vystupují (Stephen Richer, Raffenspergerův kolega z Arizony). Oběma vyhrožovali potenciální útočníci smrtí; posledně jmenovaný musel svoji rodinu přestěhovat do bezpečí jinam.

Horší než v lednu

Centrální myšlence trumpismu o krádeži loňských voleb dnes věří 60 procent republikánských voličů, zatímco 39 procent jich je ochotno v případě potřeby použít k nápravě této křivdy násilí. Jedenapadesát procent se jich domnívá, že „partajní vedení nezašlo 6. ledna dost daleko“, aby výsledek voleb zvrátilo. Tyto počty jsou rozhodující pro ty poslušné federální (a jistě i mnohé státní) kongresmany a senátory. Tato čísla pocházejí z počátku června; všechna jsou vyšší než v půli ledna.

Mezi republikánskými politiky samotnými je to ještě horší. Zhruba stovka zákonodárců z obou komor Kongresu hrozí vytvořením vlastní partaje, pokud jejich vedení bude za trumpistickou lží stát i nadále. Ostatní - zhruba dvojnásobek - drží s Trumpem basu.

Je stále možné si představit, že se trumpisté nějakým způsobem sami zklidní. Tak se to stalo například s výbušným sporem o modlitbu ve školách -Nejvyšší soud de facto nařídil kompromisní formulaci míry, do níž je třeba se ve škole modlit, a spor rázem přestal být zajímavý.

Nebo si lze představit, že zmíněné stovce republikánských odrodilců se skutečně podaří dát dohromady životaschopnou politickou organizaci. Není to však pravděpodobné, uvážíme-li, že nejštědřejší, nejpočetnější a nejvlivnější zaběhnutí partajní sponzoři, evangelikálové, jsou zároveň těmi nejzatvrzelejšími příznivci souhrnu protrumpovských lží známého jako QAnon.

Příklady táhnou

Ale pokud nic z toho nenastane a republikáni přijmou Trumpovu doktrínu - včetně násilí jako legitimního prostředku politického boje - za svou, jaké zbývají vyhlídky? Eskalace politické hysterie z obou stran bude nevyhnutelná a s ní další degradace veškerého veřejného života. Na dohled může najednou být i přízrak občanské války 2.0.

Co by to udělalo s liberální demokracií na východní polokouli, je čirá spekulace. Ale těžko si představit, že by úspěch sil povýtce destruktivních nezapůsobil jako pobídka těm, kteří ani moc pobídek nepotřebují. Stačí jen vzpomenout, jak Andrej Babiš krok za krokem kopíroval Trumpovu taktiku - jak být s každým týdnem drzejší, nestoudnější, bez náznaku ohledu na fakta, a ejhle, ono to funguje.

Kolik pobídky potřebuje předseda české vlády, aby v případě potřeby pořádně přitvrdil? Kolik stačí španělskému premiéru Sánchezovi, chlapíkovi ze stejné ligy; kolik podobným ostrým hochům ve Francii, Itálii, a snad dokonce i v Británii, když uvidí, jaké ovoce to umí nést (o samozvaných čingischánech dál na východ ani nemluvě)?

Ať už se američtí republikáni drží nad pomyslnou hranou definice fašismu, nebo ne, mohou při troše smůly založit na brzký zánik liberální demokracie jako konkurenceschopného politického systému. Jejich Rubikon je velmi blízko. Že by taková hrozba mohla přijít právě ze Spojených států, je ironie nesnesitelně pikantní.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.