Esej: Tálibán má pravdu

Lidská mysl se chce vyznat v tom, co se kolem ní děje. Za dva týdny, jež na konci srpna uplynuly od pádu Kábulu, se proto tamní zmatek, zloba a strach stihly v západním mediálním světě přetvořit v relativně úhledný narativ. Američané prohráli, protože prezidenti Trump a Biden nejprve zvojtili válku a poté i její konec. Tím pádem země znovu patří fanatickým násilníkům. Kdyby byl Biden zorganizoval ústup amerických vojáků lépe, mohl by dnes v kábulském Argu namísto vousáčů v kaftanech sedět hodný oholený prezident v kravatě a saku.

Ačkoli takto vytvořený příběh se do jisté míry reality drží, schází mu jedna podstatná věc. Američané takové argumentaci říkají „incompetence dodge“, výmluva na neschopnost. Tento úhybný manévr má sklon svádět neúspěch na špatné provedení toho či onoho konkrétního kroku, čímž se poskytne kýžené rozhřešení jeho duchovním otcům. Protože vždycky se nějaká konkrétní chyba najde, bývá člověk často v pokušení prohlásit viníkem celého neúspěchu právě ji. (Fotbalový trenér, jehož mužstvo právě dostalo sedm gólů, tak může s jistou dávkou uvěřitelnosti tvrdit, že „rozhodly individuální chyby“, ačkoli každý viděl, že jeho mančaft prostě dostal napráskáno, protože byl o dvě třídy horší. Tím pádem je z trenéra zneuznaný génius, což je o dost lepší než být veřejně za dřeváka.)

Sto osmdesát stupňů

Prezident Biden se tomu pokušení nevyhnul. Prohlásil, že za kolaps obrany země mohou afghánští vojáci, kteří nebojovali, když bojovat měli; a že tedy proč by měli bojovat Američané. To nezní docela věrohodně, uvážíme-li, že afghánských vojáků a policistů padlo během americké okupace přes šedesát tisíc. „Věřím Tálibánu? Nevěřím. Ale věřím kapacitě afghánské armády, která je lépe vycvičená, lépe vyzbrojená a stran vedení války schopnější,“ říkal Biden ještě v červenci, což jeho následnému obratu o 180 stupňů propůjčuje příchuť obzvláštní ironie.