Naše energetická budoucnost není v temnotě dolů, ale ve světle slunce. Těmito vzletnými slovy představoval loni na jaře americký senátor Ed Markey společně s kongresmankou Alexandrií Ocasio-Cortezovou smělý plán demokratů na přerod americké ekonomiky – Green New Deal. Během následujících let by se prý díky němu Spojené státy proměnily v zelené hospodářství tažené výhradně energií z obnovitelných zdrojů.

Jako všechna ambiciózní marketingová prohlášení politiků mají ale i Markeyho slova několik vad na kráse. Odhlédneme-li od absolutně nerealistické ekonomické stránky věci, už samotné tvrzení, že v zelené budoucnosti nebudeme k výrobě elektřiny potřebovat doly, je vyslovená lež. Naopak – těžba některých nerostných surovin kvůli rozmachu solárních a větrných elektráren v příštích letech nevyhnutelně poroste o desítky až stovky procent.

Nepříjemné vedlejší efekty má ale také samotná výroba technologií a výstavba velkých solárních a větrných parků. Je energeticky náročná, dokonce se při ní spaluje uhlí; elektrárny navíc ukusují obrovské plochy cenné krajiny a stále častěji se proti nim bouří sousedé. A konečně, zvládnutá není zdaleka ani likvidace vysloužilých solárních panelů a větrníků. V budoucnu jich přitom bude ohromující množství. 

Co oko nevidí, srdce nebolí

Zamlčování nepříjemných skutečností není u zastánců obnovitelných zdrojů nic neobvyklého. Popis získávání energie ze slunce a větru se většinou pohříchu omezuje na oku lahodící obrázky prosluněné krajiny s lesknoucími se solárními panely a impozantními větrníky rozvážně krájejícími mohutnými lopatkami azurově modrou oblohu. 

Ano, je pravda, že sluneční a větrná energie jsou čisté. To už ale zdaleka neplatí o technologiích a infrastruktuře potřebných k jejich získání. Moc se o tom ale nemluví.

I proto vyvolal letos mezi ekology a bojovníky za záchranu klimatu doslova poprask dokument Planeta lidí. Je to paradox – jeho autorem je dlouholetý ekolog a aktivista Jeff Gibbs a produkce se ujala další levicová ikona, režisér Michael Moore. Zatímco ale dřívější kritiku zbraní nebo amerického zdravotnického systému levice oslavovala, tentokrát si Moore vyslechl nadávky. Aktivisté se dokonce pokoušeli dosáhnout toho, aby se snímek nedostal k široké veřejnosti.

Dokument poukazuje právě na potíže, které s sebou výroba a výstavba solárních a větrných parků přinášejí. A kritika je to zdrcující. Přestože i tentokrát Michael Moore občas obratně manipuluje fakty, nafukuje problémy a předkládá ne vždy úplně přesný pohled na obnovitelné zdroje, s jeho hlavními závěry lze polemizovat jen těžko – i za čistou energií se skrývá kopec špíny. Důkazů z praxe předkládá mnoho.

Michael Moore s Jeffem Gibbsem ale nejsou jediní. Už řadu let na stejné problémy poukazuje také třeba nizozemský vědec Alexandr Dunlap. Tvrdí, že zelený průmysl nemůže být řešením problémů starého fosilního průmyslu – jednoduše proto, že to je také průmysl. Obnovitelné zdroje jsou podle Dunlapa v podstatě jen fosilními palivy verze 2.0. Lidé od nich mají nerealistická očekávání.

Na nezanedbatelná rizika upozorňují ovšem také média, která v jejich podstatě obnovitelné zdroje podporují a těžko je tak někdo může podezřívat ze zaujatosti. Pokud si prudký rozmach zelené energetiky lépe neohlídáme, může Západ svou snahou „očistit se“ způsobit především v rozvojovém světě katastrofu, varuje například časopis Foreign Policy. V sérii článků pro to vynáší řadu argumentů. 

Budoucnost v dolech

Ocel, měď, stříbro, kobalt, hliník, lithium, olovo, zinek, neodym, dysprosium, grafit... To je jen částečný výčet nerostných surovin, které jsou nepostradatelné při výrobě fotovoltaických panelů a větrných turbín. Ty všechny bude nutné v míře mnohem větší než dnes těžit v „temnotě dolů“ a zpracovávat ve špinavém průmyslu, aby se podařilo naplnit smělé energetické cíle.

Podle dva roky staré studie Světové banky jsou budoucí objemy spotřeby zeleného průmyslu doslova ohromující. Abychom byli schopni vyrábět ročně 14 terawattů „čisté“ energie, což je hrubý odhad celosvětové spotřeby, bude k tomu potřeba (mimo jiné) 34 milionů tun mědi, 40 milionů tun olova, 50 milionů tun zinku, 162 milionů tun hliníku a téměř pět miliard tun oceli.

Magazín Foreign Policy ilustruje problém na příkladu stříbra. Poptávka po něm jen kvůli výrobě zelené energie se v příštích letech až zdvojnásobí. Jeden z největších světových dolů, Peñasquito v Mexiku, zabírá přes 60 kilometrů čtverečních, produkuje každoročně tuny toxického odpadu a ukrývá zásoby přibližně 30 tisíc tun bílého kovu. Abychom nasytili světovou poptávku výrobců čistých technologií nutnou k přechodu na bezemisní hospodářství, bylo by podle Foreign Policy potřeba k dnešní celosvětové těžbě přidat dalších 130 takových dolů se stejnou kapacitou.

Technologie určené pro výrobu solárních a větrných elektráren jsou však jen jednou součástí zelené budoucnosti. Vedle toho bude potřeba také obrovský objem skladovacích kapacit energie – tedy baterií. Pro ně je jednou z klíčových surovin lithium a odhady hovoří až o 40 milionech tun, jež výroba akumulátorů v příštích letech spolkne.

Pro srovnání – je to zhruba 2,8tisícinásobek dnešní produkce. A už ta sama o sobě způsobila v některých zemích ekologické katastrofy. K vytěžení jedné tuny lithia je například potřeba bezmála dvou milionů litrů vody. Z dolů navíc uniká množství zplodin, jejichž nebezpečnost si bohužel už v praxi vyzkoušeli sousedé dolů v Chile, Argentině nebo americké Nevadě. 

Děti v dolech a záškoláci

Možná ještě horší dopady má těžba kobaltu, další suroviny používané do baterií. Více než 60 procent známých světových zásob tohoto kovu se nachází na území Demokratické republiky Kongo. Země v rozvratu, kterou už roky drtí občanská válka, kvůli tomu proslula obrázky zabahněných, sotva náctiletých dětí s lopatami, které ručně dolují kobaltovou rudu v místních dolech. 

Deník Guardian před dvěma lety odhadl počet dětských dělníků v DRK, pracujících pro zelenou budoucnost dvanáct hodin denně za pár dolarů, na zhruba 35 tisíc. Jaký to kontrast proti západním teenagerům, kteří za lepší svět bojují záškoláctvím. Těžko hledat větší ironii, než že se přitom fotí mobilními telefony s bateriemi z lithia, které místo sezení ve škole těžili jejich méně šťastní afričtí vrstevníci.

Právě fakt, že velká část zásob surovin používaných při výrobě solárních panelů a větrníků leží pod zemí v rozvojových státech, označuje magazín Foreign Policy za možná ještě horší riziko, než je samotná ekologicky nepřívětivá těžba. Západ v touze po bezuhlíkové budoucnosti může sklouznout k novodobé kolonizaci. Nechtěnou „špínu“ jen odsune tam, kde nebude na očích, aby neurážela jemnocit zachránců klimatu...

Těžařské společnosti se samozřejmě brání, že v Africe postupují s citem. Například jeden z největších světových gigantů Glencore tvrdí, že ve svých dolech na černém kontinentu využívá z 96 procent místní pracovní síly, a to rozhodně ne dětské. Jen v Kongu prý mezi lety 2015 až 2018 vyplatil tamním dělníkům na 680 milionů dolarů ve mzdách.

Nelegální doly se nicméně ohlídat ani tak nedaří. Díky všudypřítomné africké korupci se kobaltová ruda vytěžená dětmi jednoduše přimíchává do té „hodné“, legální. O mnoho úspěšnější nejsou podle Guardianu ani výrobci jako Tesla nebo Apple, kteří se v minulosti dušovali, že na humánnost těžby surovin dohlédnou. 

Hroby větrných elektráren

Nejde ale jen o těžbu. Jelikož solární panely ani větrníky nejsou nesmrtelné, je také potřeba vyřešit problém, co s vysloužilými elektrárnami. Spolu s klasikem si musíme klást stejnou otázku jako u každého jiného odpadu: Kam s ním?

Už nyní došly na konec své životnosti první zelené projekty. Přestože existují ve vyspělých zemích firmy specializované na recyklaci a likvidaci, z drtivé většiny řeší podle Foreign Policy i tento problém Západ navýsost alibisticky: staré fotovoltaické panely vyváží – často ilegálně – do jižní Asie a Afriky.

Za globální hřbitov vysloužilé elektroniky, baterií a solárních panelů označuje časopis Ghanu. Na místních skládkách se malá část odpadu recykluje – oddělí se využitelné kovy. Zbytek se pak spálí nebo zahrabe do země. Solární panely nicméně obsahují řadu toxických součástí, namátkou olovo nebo kadmium, a tak hlásí vesnice v okolí fotovoltaických pohřebišť vysoké hladiny těchto jedovatých látek v krvi místních obyvatel. O tom, že i tady se zhusta využívá dětská práce, není asi třeba se zmiňovat.

O mnoho pokročilejšími metodami likvidace zeleného odpadu se bohužel zatím nemůže pochlubit ani Západ. Ukázkovým příkladem je americké řešení demontáže starých větrných elektráren. K výrobě každé turbíny o výkonu dvou megawattů se podle Alexandera Dunlapa spotřebovalo na 150 tun oceli, 250 tun betonu a 3,6 tuny mědi. Odmyslíme-li nyní energetickou náročnost výroby takového množství vstupů, problém nastává i při jejich recyklaci.

Kovy se dají částečně využít znovu, s betonem si taky odborné firmy poradí. Nepřekonatelnou překážku ale prozatím představují lopatky vrtulí – mimochodem delší než křídlo letadla Boeing 747. Vyrábějí se ze speciálních skelných vláken a nikdo doposud nepřišel s rozumným nápadem, jak tento laminát recyklovat. Dělníci proto vrtule rozřezávají na menší kusy a zakopávají je do země v poušti ve Wyomingu. I ten největší zastánce větrné energie jistě uzná, že to není dlouhodobě udržitelné řešení.

Problém s odpadem navíc bude bobtnat a především – nikdy neskončí. Slunce sice bude svítit a vítr foukat pořád a zadarmo, ekologické elektrárny se ale budou muset v 20- až 40letých cyklech obnovovat. Magazín Foreign Policy odhaduje, že v roce 2050, kdy doslouží dnes a v příštích letech budované solární elektrárny, dosáhne produkce odpadu z nich 78 milionů tun.

Příliš mnoho lidí

Špinavost čistých zdrojů je samozřejmě jen jedním aspektem rizik zelené energie. Problematická bude do budoucna i jejich prostorová náročnost. Aby nahradily výkon uhelných elektráren, zaberou solární a větrné parky tisíce čtverečních kilometrů půdy. Už dnes i v nejpokrokovějším Německu stavitelé narážejí na protesty sousedů, kterým vadí hučící monstra vrhající na jejich domy pravidelně zlověstný stín točících se lopatek. Kolísavost slunečního svitu a větru je pak kapitolou samou o sobě.

Problémem také je, že uvažujeme stále v intencích dnešní spotřeby energie. Ta však celosvětově neustále roste. Skutečnost tak bude ještě pesimističtější a exploatace planety větší. Doly nezmizejí – jen část těch uhelných nahradí kobaltové, stříbrné nebo lithiové.

Není divu, že Jeff Gibbs dochází ve svém dokumentu k trudnému závěru: obnovitelné zdroje ve skutečnosti nejsou udržitelným řešením, které by zachránilo planetu. Copak můžeme nahradit jeden špinavý průmysl druhým, podobně špinavým průmyslem? ptá se ekolog. Jedinou cestou, jak zamezit zrychlujícímu se zhoršování životního prostředí, je podle něj zastavení nárůstu populace a dramatické omezení spotřeby energie především na Západě. Tedy v podstatě neuskutečnitelné věci.

Jiní autoři jsou optimističtější. Například analytici Foreign Policy i přes všechny jejich problémy dál vidí obnovitelné zdroje jako správnou cestu. Nebude podle nich ovšem zdaleka tak snadná, jak malují její nekritičtí obhájci. Když si nedáme dobrý pozor, „čisté“ energetické firmy mohou být stejně destruktivní jako dnešní fosilní průmysl. I obnovitelnou energetiku by pak ovládly korupce politiků, ničení celých ekosystémů a lobbování proti ekologickým regulacím.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Jan Němec