V tomto článku se píše o hodně škaredých věcech, začněme proto raději zlehka. Jistý – duševně ne úplně vyrovnaný – pán z Pardubic se nechal loni v říjnu rozhodit novou várkou vládních opatření, sedl k počítači a na Facebooku pod smyšleným jménem vypotil: „Vzkaz všem policejním rezortum. Od zytra budou fungovat všecky restaurace bary atd. Pokud ne upozorňuji jezdím s kamionem a nejni pro mě problém najed do hromady lidi. Tak jako to provedla řidička autobusu v 60tych nebo v 70tych letech Paní Hepnarova.“ Dodal, že „lidi je jak sraček“, zbudou z nich jen „krvavé fleky“ a já „v poho odjedu“.

Jestli je takové jednání víc k pláči, nebo k smíchu, záleží na úhlu pohledu. Dotyčný se každopádně dopustil vyhrožování terorismem, za což mu hrozilo pět až 15 let vězení. Výsledek byl ale pro něj nakonec mnohem příznivější – dohodl se se státním zástupcem Martinem Bílým, před třemi týdny dohodu schválil soud a díky tomu vyvázl s pouhou podmínkou. Podle vyjádření Bílého pro týdeník Hrot si gramatický terorista tuto shovívavost zasloužil hlavně svým „aktivním přístupem“: Nijak nezapíral, od svého dopadení vzorně spolupracoval s policií, a navíc „zaslal ve prospěch účtu ministerstva spravedlnosti zřízeného na pomoc obětem trestné činnosti přiměřenou částku, která odpovídala jeho majetkovým možnostem“.

Americké krimiseriály jsou dohod s prokurátorem plné. U nás jsou sice (pod názvem dohoda o vině a trestu) možné už od roku 2012, ovšem bylo jich za tu dobu uzavřeno jen pár set, a navíc se nesměly používat v případě těch nejzávažnějších zločinů. Loni v říjnu toto omezení padlo. V minulých šesti měsících počet dohod prudce vzrostl a zároveň se ukázalo, že oné neodolatelné logice – přiznání výměnou za mírnější trest – rozumějí nejen teroristé, ale také drogoví dealeři, pasáci, lupiči, násilníci a vrazi.

Vrazi & pasáci

Vrahů se za tu dobu stačilo se státními zástupci dohodnout hned několik. Krásných sedm a půl roku dostal šedesátník z jedné dědiny u Znojma, který se opil a nožem probodl bratra, třináct let si odsedí muž, který na pražském Žižkově zahnutým nožíkem „Zombie Dead Karambit“ podřízl ve rvačce protivníka, a osm roků má ve vězení pobýt důchodce z Krnova, který v záchvatu zuřivosti zaútočil – nejdřív pěstmi a pak nožem – na manželku s takovou brutalitou, až jí oddělil hlavu od těla.

Na dohodu o vině a trestu přistoupil před měsícem i kadaňský pasák Vojtěch Bady, který nejdřív čtrnáctiletou školačku sám zneužíval a poté ji prodával (minimálně třicetkrát) zahraničním dělníkům. Hrozilo mu za to až 12 let, ovšem díky dohodě s ústeckou státní zástupkyní Simonou Konopáčovou jde do vězení na šest roků. V tomto případě byla dohoda uzavřena až na poslední chvíli a podle náměstka Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem Dana Anděla k ní vyzval soud. Výše trestu je podle něj přiměřená a stát díky dohodě uspořil kapacity justice: „Shodnou-li se strany na vině i trestu, lze takřka s jistotou předpokládat, že takto schválená dohoda nebude napadena odvoláním, a mnohdy jde ruku v ruce s tím i vysoká pravděpodobnost toho, že strany budou souhlasit se zkráceným vyhotovením rozsudku, tj. rozsudek nebude obsahovat odůvodnění.“

Je jasné, že dohody týkající se těch nejzávažnějších zločinů budou rozdělovat společnost a zdaleka ne každému musí takové „smlouvání se spravedlností“ vyhovovat. Věci ale většinou bývají složitější, než vypadají, a taková byla i výše zmíněná vražda manželky. Ze všeho nejvíc šlo o zničující rodinnou tragédii, pár spolu žil 50 roků, oba se spolu léta hádali a dusili v sobě emoce, vražda se stala v afektu, vrah trpí počínající demencí a je mu 81 let, takže i osmiletý trest pro něj se slušnou mírou pravděpodobnosti znamená doživotí, a nejspíš už nikdy nikomu neublíží. Dá se na to hledět všelijak, ale možná je opravdu rozumné (a autor tohoto článku si to myslí), aby se justice podobnými věcmi tolik nezabývala a ušetřený čas věnovala případům, které jsou pro společnost důležitější.

Kainovo znamení

Z globálního pohledu jsou dohody o vině a trestu zároveň velmi staré i velmi mladé. Staré proto, že lidé o trestech licitovali už v dávnověku, například když se snažili vykoupit z krevní msty (Germáni tomu říkali „wergeld“, tedy cosi jako „poplatek za člověka“). Ukázkovou dohodu o vině a trestu uzavřel také starozákonní padouch Kain. Když jej Bůh usvědčil (vzhledem k jeho vševědoucnosti to bylo snadné) z bratrovraždy, Kain přiznal, že jeho „zločin je větší, než je možno odčinit“, a podotkl, že se stal „na zemi psancem a štvancem“, pročež „každý, kdo mě najde, bude mě moci zabít“. Ovšem Bůh to tak nenechal, poznamenal Kaina znamením a oznámil, že každý, kdo by ho „zabil, bude postižen sedmeronásobnou pomstou“.

Mladé proto, že se do právních řádů moderních států prosadily až překvapivě nedávno. Ve Spojených státech se začalo dohadování o vině a trestu (plea bargaining) – pokoutně a navzdory odporu některých soudců – prosazovat v 19. století. Tuto praxi vzešlou zdola posvětil americký Nejvyšší soud až v roce 1970 a dnes je podíl dohod na chodu spravedlnosti ve Spojených státech zcela dominantní: V případě federálních soudů se nějaká podoba dohody s prokurátorem uplatní v 97 procentech případů a u soudů spadajících pod jednotlivé státy v 94 procentech případů. Evropské státy začaly tuto vymoženost houfně přijímat až na přelomu tisíciletí (byť třeba v Německu se ryze neformální dohadování mezi státním zástupcem, obhájcem a soudem stalo realitou už o pár desítek let dříve), a to z jednoho jediného důvodu – ve snaze ulevit přetížené justici a zrychlit trestní řízení. Nějakou podobu dohod o vině a trestu má dnes třeba Španělsko, Maďarsko, Itálie, Švýcarsko, Slovensko, Německo, Polsko či Francie.

Česko vs. Slovensko

Slováci šli do dohod od začátku (v roce 2006) po hlavě. Počítali s tím, že by se mohly týkat 70 až 80 procent všech trestních řízení, a tak dotyčné paragrafy sepsali velmi vstřícně – dohody se mohou uzavírat i v případě nejzávažnějších zločinů, nemusí se na nich povinně podílet obhájce, dolní hranice sazby za konkrétní trestný čin se po uzavření dohody automaticky snižuje o třetinu, advokát má v případě sjednání dohody nárok na vyšší odměnu… Toho, co chtěli, se jim sice dosáhnout nepodařilo, ale hned druhý rok po zavedení měli 5328 dohod, přičemž toto číslo zvolna dál rostlo a jejich podíl na celkovém počtu stíhání přesáhl sedm procent (v pozdějších letech došlo ke změně interních předpisů, počet dohod výrazně poklesl, a v roce 2019 jich tak bylo uzavřeno jen 1866).

Česká právní úprava (začala platit v září 2012) byla naproti tomu k dohodám mimořádně rezervovaná. Nesměly se uzavírat v případě zvlášť závažných zločinů (úmyslný trestné činy, za které hrozí více než deset let), povinností byl advokát, o pobídkách pro obhájce a obviněné ani slovo. Výsledkem bylo, že se dohody neujaly, a dokonce i v „nejúrodnějším“ roce 2019 jich bylo uzavřeno jen 160, tedy asi dvě promile ze všech stíhaných věcí. Proč tomu tak bylo, shrnula ve své (mimochodem výborné) disertační práci právnička Lucia Alakšová, která si dala tu práci a oslovila jednotlivá státní zastupitelství. Z jejich odpovědí plyne, že dohody jsou administrativně náročné, a tak se je v případě bagatelních přečinů nevyplatilo sjednávat, u nejzávažnějších trestných činů to nešlo, obvinění o ně navíc neměli moc velký zájem, a tak justice volila raději jiné instituty zrychlující trestní řízení – podmíněné zastavení trestního stíhání či trestní příkazy.

Loni ale došlo ke změně. Od října se dohody týkají i těch nejtěžších trestných činů a u těch méně závažných nemusí při jejich uzavírání asistovat advokát. Okamžitě se to projevilo skokovým zvýšením počtu dohod a jen během posledních tří měsíců loňského roku uzavřeli státní zástupci 126 dohod. Když tato čísla nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman představoval v lednu regionálním novinářům, zadoufal, že se tento trend „promítne dál a že v letošním roce bude zase násobně víc dohod o vině a trestu“. Jen za letošní leden a únor se objevilo 72 dalších dohod, což by – pokud by to vydrželo – byl oproti roku 2019 zhruba trojnásobný nárůst. Slovenský dohodový run nás nejspíš nečeká, nic to však nemění na tom, že dohod bude přibývat a vyjednávat se bude i o vraždách, znásilněních a loupežích, což logicky budí ty nejvášnivější emoce.

Chceme je?

Otázka je, co nám dohody o vině a trestu přinesou. Argument pro existuje v podstatě jen jeden, ale docela zásadní – v článku už několikrát zmíněné odbřemenění (to je oficiální termín) justice a zefektivnění jejího chodu. Argumentů proti lze naproti tomu najít řadu – teoretických i praktických. K těm prvním patří tvrzení, že jde o nedůstojné handrkování se spravedlností, které bylo neústrojně inkorporováno do kontinentálního práva a torpéduje některé ze základních zásad našeho trestního řízení (rozhodování o vině a trestu by například mělo být veřejné a soud by se měl snažit zjistit, jak se věci seběhly, a nespokojit se s formálním přiznáním). K těm druhým náleží obava, že rozšíření dohod o vině a trestu povede k nerovnosti občanů před zákonem, což vzhledem ke skutečnosti, že je výhradně na státním zástupci, komu dohodu nabídne a komu ne, nelze úplně popřít. Ve Spojených státech jsou navíc velkým tématem – píšou se o tom články, studie i knihy – nepravdivá přiznání, která obvinění někdy volí, než aby riskovali, že od soudu odejdou s mnohem vyšším trestem.

Jeden takový případ se stal v roce 2000, kdy policie ve Virginii zatkla dva kamarády, devatenáctiletého Michaela Hashe a o rok staršího Erica Weakleyho, za vraždu jejich sousedky. Oba byli nevinní, ovšem policie měla nového ambiciózního šéfa a snažila se vraždu stůj co stůj vyřešit. Weakley extrémní tlak – a reálnou hrozbu, že stráví zbytek života za mřížemi – nevydržel, radši se přiznal a díky dohodě dostal „jen“ šest let a osm měsíců. Naopak Hash na nevině trval. Čekal ho proto „plnotučný“ proces, během kterého jej porota shledala vinným a rozsudek zněl: doživotí bez možnosti propuštění. Hash strávil za mřížemi 12 let, než Weakley přiznání odvolal a věc se podařilo znovu otevřít. Soud následně Hashe osvobodil a případ označil za justiční omyl a „příklad extrémního selhání právního systému“.

Žádnou z těchto námitek nelze šmahem odmítnout. Jenže na druhé straně, justiční omyly se dějí i u nás a nerovnost před zákonem v sobě mohou skrývat i jiné právní instituty, třeba již zmíněné – a v Česku hojně používané – podmíněné zastavení trestního stíhání. Je vcelku jasné, že na některé případy se dohoda o vině a trestu nehodí a někteří zločinci si nejspíš takové dobrodiní ani nezaslouží. Zkuste si ale pro změnu vzpomenout na jednu tuzemskou specialitu – na léta se vlekoucí procesy, během kterých si soudy donekonečna přehazují obžalovaného a stále se nemohou shodnout, jestli je vinný, nebo ne, případně na jak dlouho ho mají zavřít. A pomalá spravedlnost je hodně špatná spravedlnost.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.