Pár skal a několik písečných dun. O mysu Bojador, který na 26. rovnoběžce severní šířky lehce vybíhá z afrického kontinentu do Atlantského oceánu, nelze dnes říci vůbec nic zajímavého. Ve středověku to byl ale pojem, protože představoval nejjižnější výspu známého světa, kterou po mnoho let nedokázala překonat žádná evropská loď. Několik jich v jeho okolí zmizelo, a tak ho strach a fantazie opředly řadou pověr: podle jedné z nich se na jih od něj moře vařilo a lodě hořely, podle jiné tamní vody sužovaly nevýslovné příšery, podle další každý, kdo jej obeplul, okamžitě zčernal a podle té nejpříznivější prostě dole na jihu neexistovalo nic jiného než písek, zmar a žádný život.

Obeplout mys Bojador dokázal (na třetí pokus) až portugalský kapitán Gil Eanes roku 1434. Konečně prolomil psychologickou hranici a otevřel Evropanům cestu podél Afriky na jih. Jen díky němu mohl jiný portugalský mořeplavec Vasco da Gama ještě před koncem 15. století obeplout Afriku, přistát u indických břehů a dva arabské kupce, které jako první potkal v přístavu, doběla rozžhavit replikou: „Přišli jsme hledat křesťany a koření.“

Oněmi „křesťany“ mimochodem myslel bájnou říši kněze Jana, kterou měl podle rozkazů v Indii vyhledat. Žádná taková sice neexistovala, ovšem v Evropě se už od dob kronikáře Oty z Freisingu (12. století) vyprávěla populární legenda, podle níž leží v jižní Indii – prý na dohled od rajské zahrady – mocná křesťanská říše, kterou kdysi dávno založil svatý Tomáš.

Podobné cestovatelské báchorky měly tuhý život, a tak ještě v 18. století zdůvodňovali Angličané, Francouzi a Holanďané nákladné námořní výpravy do jižního Pacifiku pseudovědeckým mýtem, který tvrdil, že na jižní polokouli musí existovat obrovský superkontinent. A to jen na základě volné úvahy, že masa pevniny by na obou polokoulích měla být v rovnováze…

Odvěká víra v nesmysly

Dnes bychom takové báchorky asi označili za mimořádně úspěšné „fake news“, které dokázaly pozdržet, pošťouchnout či přímo pozměnit chod dějin. Fake news je sice sousloví úplně moderní, ale lidé se s nimi setkávali odjakživa. Ostatně právě před 220 lety vydal profesor pražské lékařské fakulty Ignaz Mattuschka spis, ve kterém tvrdil, že očkování proti pravým neštovicím tuto nemoc ve skutečnosti vyvolává, a dušoval se, že zažil případy, kdy dětem po vakcíně z kravských neštovic narostly „divné vlasy“ připomínající kravské chlupy. Zhruba ve stejné době položil německý lékař Samuel Hahnemann základy homeopatie (víry v lék, v němž kvůli ředění neexistuje ani molekula účinné látky) a už tisíce let předtím se staří Sumerové zabývali astrologií, tedy „vědou“, která tvrdí, že postavení planet a hvězd v době narození člověka ovlivní celý jeho budoucí život.

Kdyby Leonardo da Vinci vymyslel na začátku 16. století letadlo, našli by se tací, kteří by varovali před chemtrails, a pokud by sestrojil mikrovlnku nebo 5G vysílač, vzali by do rukou cepy a kladiva. Fake news jsou ve skutečnosti stejně staré jako lidstvo samo, protože vznikly jako vedlejší produkt logického uvažování našeho mozku.

Logické chyby

Jeden z nejslavnějších psychologů minulého století Burrhus Frederic Skinner uspořádal v roce 1948 pozoruhodný pokus. Holubům dával dlouhodobě málo žrádla, ale každý den je zavřel na čtvrt hodiny do pokusné klece, ve které se jim v pravidelných intervalech odkrýval na pět vteřin zásobník s potravou. Holubi nemohli svým chováním přísun žrádla v pokusné kleci nijak ovlivnit, přesto se o to zoufale snažili, a tak si začali vytvářet rituály: jeden při čekání například stále stejně nakláněl hlavu, další zase opakovaně tím samým způsobem kloval zobákem. Jinak řečeno, snažili se najít kauzální vztah mezi dvěma naprosto nesouvisejícími věcmi a zmanipulovat okolní svět ve svůj prospěch.

Lidský mozek je řádově složitější než ptačí, a tak nepřekvapí, že hledání kauzalit provozuje s přímo nutkavou vášnivostí. Je to správný postup, bez něhož by učení (a nemyslíme tím školu) nefungovalo. Pokud spolu nějaké dvě události souvisejí a mozek dokáže tento vztah odhalit, říká se tomu zkušenost, pokud však najde falešný vztah mezi dvěma zcela nesouvisejícími věcmi, vzniká pověra.

Lidský mozek by teoreticky mohl být nastaven daleko skeptičtěji, než je, ­ovšem pak by hrozilo, že škody, které způsobí neodhalené kauzální souvislosti, budou daleko horší než ty, které může zavinit občasná pověra. Pro učícího se tvora může být zkrátka výhodnější být trochu pověrčivý a každé ráno se sedmnáctkrát uklonit slunci, aby ho nesežral šavlozubý tygr, než být skeptik, který popře, že jde o stopu šavlozubého tygra, protože ten, kterého viděl před pěti lety na vlastní oči, měl o číslo menší tlapy.

Samozřejmě jde o míru a charakter pověry: pokud někdo věří, že šavlozubý tygr žere lidi, jen když kvetou sněženky, vysokého věku se nedožije. Úspěšné pověry naopak dokážou svého hostitele přežít a mozky lidí se pak tyto „memy“ šíří jako nakažlivý virus.

Cvak! A je vypnuto

Neurologům se už dokonce podařilo částečně poodkrýt, jak se pověra dokáže do mozku „zadrátovat“. Před devíti lety předložili dva čínští vědci skupině studentů dilema – zvolit typ večeře, kterou si mají zarezervovat: levnou, drahou, ve šťastný den, či bez ohledu na šťastný den. Dodejme, že víra ve šťastné datum (a ve šťastnou osmičku) je v Číně mnohem silnější než u nás: například olympijské hry v Pekingu začaly 8. srpna 2008 přesně v osm hodin, osm minut a osm sekund. Vědci zároveň pomocí magnetické rezonance zjišťovali aktivitu jisté části jejich mozku, která se zapojuje při rozhodování a plánování. Výsledek byl následující: pokud bylo ve volbě zahrnuto šťastné datum, aktivovalo se ve sledované části mozku daleko méně neuronů než v případě, že šlo o čistě ekonomickou volbu.

Jinak řečeno, iracionální pověra dokázala v mozku zjednodušit rozhodovací proces, jako by šlo o ověřenou zkušenost. A tento „mozkový vypínač“ byl tím silnější, čím víc dotyčný ve šťastná čísla věřil. Dobře to také vysvětluje, proč ani velmi racionální člověk není úplně nadšený, když mu přeběhne přes cestu černá kočka.

Víra tvá tě utiší

Výše zmíněné hledání souvislostí za kaž­dou cenu dokáže vysvětlit vznik pověrčivého jednání. To navíc bývá často prospěšné. Potvrzuje to řada studií. Z jedné takové například plyne, že výkonnost ve sportu (konkrétně v golfu), testech paměti i motorické obratnosti dokáže výrazně zvýšit talisman či ritualizované štěstí přivolávající průpovídky typu „Zlom vaz!“ („Break a leg!“).

Podle odhadů si nějaké předzápasové rituály vyvinuly až čtyři pětiny vrcholových sportovců (ostatně dokážou to i správně motivovaní holubi) a většině z nich bez jakýchkoli pochyb pomáhají, byť samozřejmě nejde o zásah shůry, ale o prostředek, jak se zklidnit a posílit sebevědomí. Řada výzkumů došla rovněž k závěru, že podobné tišící účinky mají i nejpropracovanější fake news ze všech – náboženství (pro ateistu jsou fake news všechna, pro věřícího všechna až na to jedno), přičemž zásadní účinnou látkou je nejspíš (falešné) vnímání světa coby uspořádaného místa.

Předchozí řádky nemají ani v nejmenším znamenat obhajobu pověr, rituálů, falešných náboženství a fake news: chápat, proč vznikají, ještě neznamená se jich zastávat. Odmítání očkování bylo stejně hloupé a sebevražedné na začátku 19. století jako dnes, jiné fake news nedokázaly pružně reagovat na proměny okolního světa a staly se pro své nositele smrtelnou pastí.

Obzvláště odstrašující je v tomto ohledu tragédie kmene Foré z Nové Guiney. Jeho příslušníci si v minulosti vytvořili velmi propracované náboženství a kromě jiného věřili, že každý člověk má pět duší. Když zemřel člen kmene, ostatní ho – aby zajistili „recyklaci“ těchto duší a dobrých vlastností mrtvého – rituálně snědli. Zní to cynicky, ale dodatečný přísun nedostatkových bílkovin příslušníkům kmene nepochybně prospíval.

Tedy až do té doby, než se pojídáním lidských mozků začala společenstvím šířit prionová choroba kuru (obdoba nemoci šílených krav). V padesátých letech kvůli ní umíralo každoročně asi 3,5 procenta Foréů (odpovídá to 350 tisícům Čechů), a protože mozky pojídaly hlavně ženy, zbylo jich v některých vesnicích třikrát méně než mužů. Zřejmě by to skončilo vymřením celého kmene. Naštěstí však přišel zásah shůry a australská vláda rituální kanibalismus zakázala.

Časy se mění

Pověry a fake news tu byly vždy a vždycky budou, protože lidský mozek je na jejich vymýšlení, přebírání a šíření dokonale zařízen. Situaci ale postupně změnily tisk, televizní vysílání a nakonec internet, díky kterým se chytlavá pověra může velice rychle rozšířit k obrovskému množství lidí. Nové příležitosti se navíc chopily tajné služby nejrůznějších států a z fake news učinily způsob vedení hybridní války. Samozřejmě se to dělo vždycky, ale nikdy to nebylo tak snadné jako dnes.

Když se otec zakladatel Spojených států Benjamin Franklin rozhodl dostat Angličany během mírových rozhovorů pod tlak, moc možností neměl. V dubnu 1782 proto vydal brožuru, ve které stálo, že si britský guvernér Kanady nechal poslat „osm balíků skalpů, konzervovaných, vysušených, napnutých a obarvených“, které předtím patřily americkým farmářům, jejich ženám i docela malým dětem. Taková lež od něj vůbec nebyla hezká, ale její dosah se nedá srovnat s – daleko subtilnějšími a propracovanějšími – fake news, kterými se státy častují dnes.

Vojtěch Velický

Pověry a fake news mají navíc tu nepříjemnou vlastnost, že se mnohem lépe šíří, když je společnost v krizi a jednotlivci vnímají ohrožení. Hezky to ukázala studie, která srovnávala počet článků o mystice, astrologii a podobných ptákovinách, které vycházely v letech 1918 až 1940 v německých novinách, s aktuálním stavem ekonomiky, posuzovaným podle výše mezd, nezaměstnanosti a úrovně průmyslové výroby.

Kdo věří v obry

Fake news vymýtit nelze. Omezit jejich vliv na společnost ale do značné míry jde; stačí si uvědomit, jak se vnímavost k fake news liší v případě jednotlivých lidí a společností. Zajímavé výsledky „vypadly“ z pět let staré rakouské studie, jejíž autoři předložili 364 dobrovolníkům klasický text z řetězových e-mailů. V něm stálo zhruba následující: Times of India informovaly, že se v Indii podařilo nalézt obří kosti a vedle nich „tabulky, které naznačují, že obr patřil k rase nadlidí, o nichž se zmiňuje hinduistická epická báseň Mahábhárata“.

Formální vzdělání mělo jen minimální roli, výrazně víc však tomuto nesmyslu věřili lidé s protivědeckými postoji, příznivci New Age (jedna z kontrolních otázek zněla, zda dotyčný věří v astrologii) a pak méně zvídaví a méně inteligentní lidé. S nižší inteligencí toho moc udělat nejde, ovšem zjištění, že řečené báchorce věřili hlavně ti, kteří věří jiným takovým nesmyslům, není k zahození. Když to velmi zjednodušíme, dá se říct, že čím méně lidí bude věřit neškodným pavědeckým fake news typu astrologie či homeopatie, tím míň jich v budoucnosti umře, protože odmítli očkování.

S tím už se pracovat dá a další vodítko poskytl jeden z největších přirozených experimentů v dějinách – ochota lidí různých států Evropské unie nechat se naočkovat proti covidu-19. Ta škála je opravdu široká: od skoro devadesáti procent plně očkovaných lidí v Portugalsku přes průměrných 61 procent v Česku až po tragických 27 procent v Bulharsku. Pořádná analýza zatím chybí, ovšem dá se předpokládat, že roli hrála hlavně důvěra ve stát (vysvětluje to příkrý zlom mezi východní a západní Evropou) a přesvědčivost očkovací kampaně.

Shrňme si to. Posílit důvěru ve stát a jeho instituce nejde přes noc a odvrátit lidi od víry v pavědecké nesmysly také ne. Jedinou naší šancí byla „memeticky“ velmi chytlavá očkovací kampaň, která ale nikdy nepřišla. Přes 61 procent plně naočkovaných je ještě slušný výsledek.