Proč si Italové neumějí vládnout, když jinak dělají (skoro) všechno lépe než my ostatní? Odpověď nevěstí Západu nic dobrého.
Kdo v posledních dvaceti letech jakkoli zběžně zahlédl ekonomické zpravodajství, dobře ví, že Itálie je země na pokraji sil. Vlády všech barev zemi zadlužily, až to hezké není; banky se jim rozpadají pod rukama; o jejich dluhopisy byste si kolo neopřeli; pracovní trh je nacpaný mladými lidmi bez práce a tak dále.
Dvě pravdy
Politika také stojí za to: největším úspěchem každé vlády je, že je vůbec sestavena. Itálie si neumí ohlídat vlastní hranice; neví, jestli chce, nebo nechce dál platit společnou evropskou měnou; když přijde koronavirus, klekne celé tamní zdravotnictví. Ta země, to jsou exkomunisté a populisté, korupce a mafiáni, hochštapleři a podvodníci. Když hrají fotbal, jen brání, a přitom faulují a simulují. Nevyvážejí odpadky; jejich památky, znehodnocené holubím trusem, neodvolatelně chátrají. Na jednom konci se celé město sesouvá do moře, na druhém konci padají lidem na hlavu dálniční mosty. Otřesné poměry, řeknete si – a budete mít pravdu.
Kdo však Itálii navštíví, aniž by se nechal zpravodajstvím předem naočkovat, uvidí tutéž pravdu v docela jiném světle. Velké dějiny – tedy události, které dávají vzniknout novinovým titulkům – jsou k Italům natolik nemilosrdné, že jen obtížně chápeme, že jejich dějiny malé, každodenní, obnášejí i spousty radosti. Asi nikoho nepřekvapí, že se v Itálii dobře jí – ale v tom je ten vtip. Úkolem jídla není překvapovat a dělat novinové titulky, nýbrž nasytit a dělat radost. Angličané, tradičně proslulí kuchyní sporou, se pragmaticky soustředí na první funkci; Italové milují tu druhou.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot