Lubomír Sogel z Kopřivnice není žádný sympaťák. Nikdy pořádně nepracoval, bydlel po kamarádech, a když si loni v dubnu strčil v drogerii pod bundu vibrátor Durex Play Pure Fantasy za 499 korun, měl už v rejstříku trestů třiadvacet záznamů. Za tuto poslední krádež, kterou chtěl podle svých slov „udělat radost kamarádce“, dostal dva roky natvrdo a do dnešního dne si z nich odseděl bezmála jedenáct měsíců.

Podobné životní peripetie má za sebou nedoučený kuchař z Brna Lukáš Kalina. Také on je fakticky bezdomovec, také on už byl v minulosti trestaný (byť tedy „jenom“ třikrát), a navíc strávil řadu měsíců na psychiatrii, kde mu diagnostikovali schizofrenii. Se Sogelem má společné to, že loni v dubnu kradl v obchodě - konkrétně šlo o pět „pizza bulek“ v celkové hodnotě 62 korun a 50 haléřů, za což mu soud napařil rok a půl vězení. Dnes už je Kalina na svobodě, ale než ho soud podmíněně propustil, odseděl si deset měsíců.

Pokud jedna houska vychází na dva měsíce života, jde samozřejmě o hodně divoký přepočet, ovšem uplynulý rok byl na takové divočiny neobyčejně bohatý. Dva a půl roku dostal třeba perníkem „sjetý“ recidivista, který na pumpě ukradl balíček bonbonů, stejný trest si vysloužila prostitutka, jež kunčaftovi vytáhla z kapsy peněženku s 1200 korunami, a 28 měsíců si má odsedět jistý notorický zloděj za to, že si „vypůjčil“ dvě megabalení náhradních břitů do holicího strojku za 2198 korun. Celkem šlo o několik set lidí, kteří by nebýt covidu neskončili ve vězení, a kdyby přece ano, tak na mnohem kratší dobu.

To, co se stalo, je špatné hned z několika důvodů. Každý si o takových lidech může myslet, co chce, ale když Sogelův obhájce Lukáš Seibert v nadsázce říká, že „i třiadvacetkrát trestaný zloděj má právo být stíhán za krádež ve druhém odstavci, a ne za rozvracení republiky“, má naprostou pravdu. A stejně tak má pravdu i Kalinova obhájkyně Petra Žilková, jejímuž klientovi čas „strávený ve věznici už nikdo nevrátí“. Rok trvající tažení proti drobným zlodějíčkům bylo navíc mimořádně drahé a už tak děravou státní kasu připravilo o pár set milionů korun. A pominout nelze ani symbolickou rovinu celé věci, kdy stát opět dokázal, že neumí reagovat na aktuální hrozby. Mimochodem víte, kolik lidí bylo za celý loňský rok odsouzeno za úmyslné šíření nakažlivé nemoci? Byli to přesně dva.

Stovky a stamiliony

Mechanismus, jak z drobné krádeže udělat krádež velkou, je nadmíru jednoduchý. Pokud někdo ukradne v obchodě pět housek, dopustí se jen přestupku. Pokud to samé udělá recidivista, hrozí mu za to šest měsíců až tři roky vězení (to je ta „krádež ve druhém odstavci“ advokáta Seiberta), jestliže se to ale stane „za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek“, trestní sazba se zvedne na dva až osm let. A přesně tak soudy nazíraly na všechny bagatelní krádeže, které se staly za nouzového stavu.

Nejvyšší státní zastupitelství přišlo s tímto výkladem hned 13. března 2020, tedy druhý den po vyhlášení prvního nouzového stavu, podobně se vyjadřoval i předseda Nejvyššího soudu Petr Angyalossy. Ne že by tak postupovali úplně všichni soudci, ale změnu prosadil až jeden ze senátů Nejvyššího soudu, který se nemohl smířit s tím, že by výše zmíněné ukradení pytlíku bonbonů mohlo nějak ohrozit stát. „Velký bonbonový“ případ proto předal velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu a ten mu dal - letos 16. března - za pravdu. Dosavadní až příliš jednoduchou praxi ukončil a rozhodl, že nehledě na nouzový stav nelze postupovat paušálně a sazbu lze zpřísnit jen v těch případech, kdy krádež s pandemií čínské chřipky úzce souvisí: například tehdy, pokud by někdo vykradl restauraci uzavřenou opatřením vlády, vloupal se do chaty v době omezení pohybu nebo - dejme tomu -kradl respirátory. Takových případů ale objektivně moc nebylo, a přísné tresty proto dostali především ti, kteří je nikdy dostat neměli.

Ze studie, kterou před 14 dny zveřejnili Jakub Drápal a Libor Dušek z katedry národního hospodářství pražské právnické fakulty, plyne, že jen během prvního nouzového stavu (od 12. března do 17. května 2020) bylo takto postiženo minimálně 466 lidí, kteří dohromady dostali o 315 let vězení více, než kdyby kradli před nouzovým stavem. Celkové číslo - ve kterém je zahrnutý nouzový stav provázející druhou a třetí vlnu pandemie a k tomu některé další trestné činy (podvod, zpronevěra, lichva…) - lze jen odhadnout, ovšem podle autorů studie jde zhruba o tisíc až 1500 lidí. Provoz vězení je navíc velmi drahý, a tak nás celá tato kratochvíle vyšla (a ještě stále vychází) zhruba na 200 až 250 milionů korun. A to celé v situaci, kdy má Česko i bez covidu v přepočtu na obyvatele prakticky nejvíc vězňů v Evropě. Hůř jsou na tom jen Rusko, Turecko, Ázerbájdžán, Gruzie a Litva, přičemž sousední Německo jich má dvaapůlkrát méně, a Nizozemsko s Finskem dokonce čtyřikrát méně než my.

Rozhodnutí velkého senátu musejí vzít samozřejmě soudy v potaz, a tak jsou nyní krádeže z dob nouzového stavu trestány stejně, jako by vůbec neexistoval. Ovšem lidé odsouzení před 16. březnem mají - pokud se tedy neodvolali - jen mizivou šanci na nápravu. Právní řád ve skutečnosti nezná žádné dostatečně rychlé, pružné a hromadné řešení, a tak si nejspíš většina z nich odsedí to, k čemu byla odsouzena. Obhájce „vibrátorového“ zloděje Sogela se odvolal, a následně dokonce dovolal k Nejvyššímu soudu a chce, aby Nejvyšší soud přerušil jeho klientovi trest. Je ovšem otázka, jestli k tomu vůbec dojde, nebo ho dřív propustí za dobré chování. „V polovině července bude mít za sebou polovinu trestu a bude mít splněné podmínky pro podmíněné propuštění,“ říká advokát Seibert.

Co přinesla voda

Kdyby noviny během pandemie nepsaly o zlodějích posazených do vazby kvůli krádežím housek a vibrátorů, člověk by o nich nejspíš ani nevěděl. Za povodní, které během července 1997 vyplavily Moravu, to bylo úplně jiné. Rabování -kvůli kterému lidé odmítali odcházet (reálně spíš odplouvat) ze svých zaplavených domů - bylo prvořadou mediální událostí. Na začátku srpna noviny informovaly, že se policie zabývá 42 případy rabování, ale reálně jich bylo mnohem víc. Zloba, kterou společnost cítila, byla obrovská a stejně tak zklamání, že za rabování hrozí jen malé tresty, případně z něj může být pouhý přestupek. „Vzhledem k tomu, že náš trestní zákon má pro rabování přísnější tresty pouze v případě výjimečného stavu války, budou lidské hyeny trestány většinou pouze podmíněnými tresty,“ stěžoval si deník Práce a s lítostí dodával, že mezi rabujícími byly i čtyři děti, „jimž nemůže být uložen pro jejich nízký věk trest žádný“.

Stejně to brali i někteří politici. Když tehdejší ministryně spravedlnosti Vlasta Parkanová vyzývala nejvyššího státního zástupce Víta Veselého, aby za rabování padaly exemplární tresty, zdůvodnila to tak, že jde o „hyenismus nejodpornějšího ražení“. Uklidnit veřejnost se naopak - tvrzením, že jde o poměrně vzácné excesy - pokoušel ministr vnitra Jan Ruml. Nesetkalo se to ovšem zrovna s porozuměním a jakási rozzlobená občanka V. Kmochová z Českých Budějovic ho vzápětí na stránkách Práce vyzvala, aby vysvětlil, „proč už dávno není vypracován zákon, který by postihoval při živelních katastrofách (ať jsou jakéhokoliv druhu) tuto trestnou činnost daleko přísněji“.

Stejné výzvy k přísnému postihu rabujících se pak objevily i za ničivých povodní, které roku 2002 „vymetly“ Čechy. Nějakou dobu to samozřejmě trvalo, když ale autoři nového trestního zákoníku představili svůj návrh, byl v něm už nám známý paragraf - umožňující přísně trestat zloděje nejen za války, ale také v době povodní či za tehdy naprosto nepředstavitelné celosvětové pandemie - obsažen.

Rabování bez rabování

Něco takového samozřejmě nelze autorům zákoníku vyčítat. Rabování v době krizové situace je vážná věc a tvrdé tresty jsou za něj zcela namístě. Jenže během současné pandemie koronaviru se jaksi žádné rabování nekonalo a policisté spolu se soudci dotyčný paragraf bezmyšlenkovitě aplikovali na drobné zlodějíčky, kteří ukradli v obchodě u kasy flašku rumu nebo někomu z kapsy vytáhli pár stovek.

Hledat za každou cenu viníka je ztráta času. Jednak je vina rozprostřena mezi příliš mnoho lidí a institucí - od vlády a zákonodárců přes policisty, státní zástupce a soudce až po advokáty, kteří se jménem svých přísně trestaných klientů překvapivě málo odvolávali (odvolání se podle výše zmíněné studie vzdalo 74 procent prvoinstančně odsouzených drobných zlodějíčků, což je v případě podobné plošné nespravedlnosti zarážející). A jednak to nemá smysl. Mnohem důležitější je si uvědomit, že stát a jeho represivní složky fungovaly během současné pandemie stále v „povodňovém“ módu a nedokázaly se adaptovat na nový typ ohrožení.

Co je to za klauni?

Už víme, že za celý minulý rok dokázaly soudy potrestat pouhé dva lidi za úmyslné šíření nakažlivé nemoci. A stejně tak uboze si stát počínal při vynucování svých vlastních protiepidemických opatření. Smysluplnost řady z nich je sice kapitola sama pro sebe, ovšem týkalo se to i těch nezpochybnitelně rozumných opatření - například kontrolování lidí poslaných do domácí karantény. Charakteristické je v tomto ohledu únorové oznámení ministerstva zdravotnictví, které se „pochlubilo“, že jen za leden nařídily hygienické stanice 245 tisíc karantén, jejich zaměstnanci následně spolu s policisty zkontrolovali 518 takto omezených lidí a zjistili, že „k pochybení došlo u třetiny z nich“. Jinak řečeno na sebe ministerstvo prozradilo, že deset měsíců poté, co se Česko začalo potýkat s covidem, navštívily kontroly pouhá dvě promile lidí poslaných do karantény. Naprostý rozvrat pak nastal v průběhu dubna a května, kdy soudy opakovaně rušily jedno vládní opatření za druhým, lidé je přestali dodržovat a společenská smlouva mezi občany a státem by se dala nejlépe vystihnout následujícím souvětím: My se ani nebudeme pokoušet předstírat, že ty nesmysly dodržujeme, a vy budete dělat, že to nevidíte.

Takže si to shrňme. Od loňského března vybojoval stát (vláda, policisté, soudci…) slavnou a vítěznou bitvu s drobnými zlodějíčky. Na oltář boje s covidem jich padlo tisíc až 1500 a z vězení se značná část z nich nejspíš nedostane ani poté, co jsme zjistili, že to bylo celé špatně a k ničemu. Přesně tak si ve 30. letech minulého století počínali francouzští generálové. Celá léta se připravovali na zákopovou válku a budovali Maginotovu linii, jenže pak německé tanky podporované střemhlavými bombardéry projely v květnu 1940 Ardenami a za necelých šest neděl bylo po všem.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.