Je tu ticho, absolutní ticho. Ne ticho, jaké lze „slyšet“ třeba v šumavských lesích, kde praská dřevo, zpívá pták a bublá potok. Tady, v sedle mezi vrcholy sesterských tenerifských sopek Pico del Teide a Pico Viejo, žádné dřevo neroste, nelétají tu ptáci, a dokonce ani hmyz. Jsou tu jen sopečné vyvřeliny a klid.

Dvě okolnosti však napovídají, že ticho je pouze zdánlivé. Zaprvé, jen pár stovek metrů náročného výstupu odtud ticho končí a začíná tenerifská obdoba přeplněného vrcholu Sněžky nebo beskydských Pusteven. Kousek pod vrcholem Teide, s 3718 metry nejvyšší hory Španělska, končí lanovka. Ta zhouba všech pohoří chrlí do horského klidu davy pupkatých Rusů v žabkách, italské dámičky s kabelkami a jejich výrazně mladší partnery v mokasínách a růžových polotrikách. Nikdo z nich by se sem vlastními silami z pláží a diskoték dole pod mraky nedostal, a pokud by se o to pokusil, nejspíš by kvůli nevhodnému „outfitu“ odpadl už po pár kilometrech.

Je tu však ještě jedna tvář zdánlivého sopečného ticha, mnohem děsivější než vysokohorští pseudoturisté. Na západě se z jinak zcela rovné hladiny mraků pode mnou zvedá směrem k nebeským výšinám hora kouře. Tam někde zaplavuje už několik týdnů vulkán Cumbre Vieja masami žhavé lávy sousední ostrov La Palma a přeměňuje turistická letoviska v pustinu. Stejně jako Teide měnila mnohokrát v minulosti podobu Tenerife a bylo jí celkem jedno, zda jí v cestě stojí lesy, domy či lidé. Tam nahoře v absolutním klidu tak cestovatel pochopí fantazii předků, kteří právě na podobných místech předpokládali vstup do podsvětí, temné říše nelítostných démonů a věčného utrpení.

Zatracenci antických nevěstinců

Má cesta do pekel začala zhruba před třiceti lety, tedy v době, kdy se otevřely nepropustné brány jiného pekla, komunistického režimu nelítostně věznícího obyvatele v hranicích Československa. Osvobozené duše s léta potlačovanou touhou po poznání se rozletěly do světa. Mezi nimi byl i můj dobrodružně naladěný otec, který se s podobně smýšlejícími druhy vydal v oprýskané karose Máňa do Itálie a svého malého syna vzal s sebou.

V plánu byl i výstup na Vesuv. Dětské vzpomínky z cesty splývají a samotný vulkán se v nich rozplývá. Důkazem dobytí sopky je tak alespoň rozmazaná fotka s tátou na hraně kráteru, na které módní křiklavé šusťákovky s neodmyslitelnými ledvinkami kolem pasu ostře kontrastují s šedivými sopečnými vyvřelinami.

Více než Vesuv však zůstaly v dětské paměti zaznamenány vzpomínky na antické Pompeje, které sopka vyhladila a zároveň zakonzervovala v podobě, v jaké se žádné jiné římské město nedochovalo. To se týká i dutin po tělech někdejších obyvatel pohřbených pod lávou, které archeologové později vylili sádrou. Odlitky těl lidí i zvířat svíjejících se ve smrtelné křeči mohou na vlastní oči vidět i dnešní návštěvníci, a utrpení nešťastníků z Pompejí tak ani téměř po dvou tisíciletích nebere konce. Podobně jako duše zatracených obyvatel pekla jsou i oni odsouzeni na věčnost.

Otec, kterého více než antika zajímaly hory, mě do Pompejí nedoprovázel. Maratonský běžec s věčně neklidnýma nohama dal nejspíš přednost každodennímu tréninku, a tak dítě svěřil do péče jakémusi mladému páru z autobusu. Mladý pár byl na rozdíl od otce životem starých Římanů fascinován, a personál Pomejí proto přemluvil k prohlídce i těch částí města, které byly tehdy pro návštěvníky ještě nepřístupné. V devíti letech jsem se tak poprvé v životě ocitl v bordelu.

Neznaje významu slova jsem tázán učitelkami, tetičkami a dalšími příbuznými po návratu s chutí vyprávěl, že jsem prázdniny strávil v italském nevěstinci. Snad dětská nevinnost a naivita budou jednou omluvou před posmrtným soudem, který se jinak s prostopášníky vyhledávajícími podobná zařízení nijak nemazlí.

„Když dovleče je před zející srázy,

pláč spustí, nářek, skřeky, chtějí pryč,

Bohu klnou nenávistnými vzkazy.

Takhle dopadá trestající bič

na ty, jež chlípnost chytla na mámidla,

až soudnost zdolal jim tělesný chtíč.“

Tak popisuje reakci chlípníků a chlípnic po příchodu do pekla v Božské komedii Dante Alighieri v překladu Vladimíra Mikeše. Básník je jak známo jedním z mála jedinců, kteří zásvětím prošli bez úhony, a na pekelné otázky je tak bezesporu nejpovolanějším expertem. Nelze si přitom nevšimnout, že model dantovského pekla se sopečnému kráteru v mnoha ohledech podobá. Dante v Božské komedii nejdříve za doprovodu antického básníka Vergilia stoupá do kopce, aby následně sestoupil do jakéhosi terasovitého trychtýře, na jehož okrajích pak dle závažnosti provinění trpí duše hříšníků. Inspirace kráterem Vesuvu se přímo nabízí.

Když už jsme zmínili tělesnou neřest, je dobré říct, že ta podle Danteho byla spíše lehčím proviněním. Smilníci dlí v druhém – tedy jednom z nejvyšších – kruhu pekla. Na samém dně trpí Bohu nejodpornější zrádci. Pozoruhodné přitom je, že na rozdíl od mnoha jiných obyvatel Satanovy říše je nespaluje rozžhavená láva. Stejně jako samotný Satan jsou do půli těla zamrzlí v ledu, ze kterého je trojhlavý pán pekla donekonečna vytrhává a požírá.

Německá spisovatelka a skandinavistka Berit Miriam Glanzová si proto v článku pro deník FAZ všímá, že čím hlouběji Dante do kráteru sestupuje, tím chladněji tam je. „Představa pekla jako chladného místa daleko od světla a tepla spojuje Danteho se severskou mytologií, která pochází z regionu, v němž zimou způsobené utrpení bylo mnohem více přítomné než ve středověké Itálii,“ píše Glanzová. Podle ní se Dante nemusel inspirovat ani tak blízkým a v té době klidným Vesuvem, ale ani třeba aktivní Etnou, jako spíš vulkánem mnohem vzdálenějším.

Ledové peklo Seveřanů

Od cesty do Itálie uplynulo několik let, devadesátky se blížily ke konci a s otcem jsme v mezičase absolvovali několik dalších „karosových“ výprav a výstupů na evropské vrcholky mnohem náročnější než 1281 metrů vysoký Vesuv. Léta tréninku závodního plavce zároveň přispívají k tomu, že ani náročný výkon patnáctileté tělo nezlomí. Po několikahodinovém pochodu absolutní pustinou, kdy maratonský otec je zase daleko vpředu, zatímco zbytek výpravy se vleče kdesi za zády, jsem však na prahu absolutního fyzického i psychického vyčerpání.

Tentokrát jsme na Islandu. Drsná severská příroda, kde buď prší, nebo prší hodně, je zima, nebo je velká zima, není nic pro plážové povaleče. Přesto se najde mnoho těch, kdo dokážou v nekonečných větrem ošlehaných vulkánových masivech najít tu pravou krásu. Mezi ně se počítám i já.

Hekla je však výjimka, na Hekle není krásného vůbec nic, procházka hnědouhelným dolem představuje oproti bájné sopce vrchol romantiky. Je to odporná hora špinavé strusky. Sopečný štěrk s každým krokem sjíždí i s nohou dolů, chodec navzdory vypětí všech sil zůstává téměř na místě a výstup se mění v nekončící orgie marnosti. Za ty výhledy to stálo, řekl by si naiva. Ne, nestálo, Hekla je nepřetržitě zahalena mlhou a není vidět ani na metr štěrku dopředu. Do toho buď vítr, nebo prudký vítr, déšť, anebo hodně deště. Pokud existuje cesta do pekla, tak vede právě tudy.

Ke stejnému závěru dospěli i středověcí Evropané. Zprávy o masivní erupci Hekly v roce 1104 rozšířili křesťanští mniši i na kontinent, a položili tak základ legendám o bráně do podsvětí. V pozdější rukopisné islandské sbírce Flateyjarbók je zmíněna i výprava k chrlící Hekle, jejíž účastníci prý v plamenech kráteru spatřili černé ptáky, ve kterých poznali duše zatracených.

Berit Miriam Glanzová zároveň upozorňuje, že k velké erupci Hekly došlo i kolem roku 1300, tedy za Dantova života a zhruba v době, kdy jeho pouť do pekel začíná. Zprávy o vulkánu chrlícím masy zmrzlého ledu po reakci s rozžhavenou lávou se nejspíš donesly až do daleké Itálie k Dantovým uším. Na rozdíl od středověké křesťanské představy „žhavého“ pekla se proto podle Glanzové peklo Božské komedie podobá spíše Helheimu, temné a studené říši severské bohyně mrtvých Hel. Tam směřovali všichni ti, kteří nevedli nijak heroický život. Vrazi a zloději končili v jeho nejtemnější části, požíraní vlky a drakem Níðhöggrem podobně jako zrádci v Božské komedii Satanem.

Blaženost i temnota starých Řeků

Staří Řekové oproti tomu nejspíš neměli o existenci Islandu a Hekly ani ponětí. Minimálně ze zpráv Féničanů a Kartáginců však mohli tušit existenci Kanárských ostrovů, a tedy i Teide. Za Gibraltarem navíc předpokládali i říši temnot a vstup do podsvětí, kam se vydávali jenom ti, kdo měli v Hádově říši mrtvých opravdu neodkladné vyřizování. Na daleký západ se tak vydal Herakles, když ho závistivý král Eurystheus poslal pro pekelného psa Kerbera. Stejným směrem putoval i Perseus pro hlavu Gorgony Medúzy, tedy do krajiny plné zkamenělých obětí smrtícího pohledu starověké nestvůry. Že by lávová pole v okolí Teide? I původní obyvatelé Kanárských ostrovů Guančové nazývali tenerifskou sopku Echeyde, tedy stejným výrazem, jaký měli pro peklo.

Vojtěch Velický

Řekové ovšem umístili kamsi na západní okraj světa i bájný Élysion, ostrov blažených, kde vládne věčné jaro a kde tráví bezstarostné dny zaslouženého odpočinku antičtí hrdinové Menelaos či Achilles. To zní jako definice Azor, Madeiry, Kapverd a samozřejmě Kanárských ostrovů, kde díky vlhkému a teplému klimatu opravdu panuje věčné jaro.

Ostrov věčného jara objevil na Tenerife v roce 1799 i německý přírodovědec a cestovatel Alexander von Humboldt. Tenerife bylo jeho první zastávkou na proslulé pětileté cestě po španělských koloniích v Latinské Americe, která vědce proslavila po celém světě a byla inspirací třeba i pro Charlese Darwina. Humboldta ostrov nadchl nejen díky podnebí a mimořádně zajímavé flóře a geologii, ale třeba i proto, že na rozdíl například od Kapverd se tam nepěstoval obchod s otroky.

Ani prostituce, která se nevyhýbala žádným klíčovým námořním uzlům, mu zážitek nezkazila. Pořádkumilovného pruského aristokrata nadchlo, že tenerifské nevěstky žily mimořádně „disciplinovaně“ a demokraticky. „Mimořádně vysoké, hodně opálené a špatně oblečené“ kurtizány si ze svého středu volily jakousi bordelmamá zvanou Capitano, která dohlížela na pořádek a dbala mimo jiné na to, aby se nějaký zamilovaný námořník s některou z dam na ostrově nezapomněl a včas se vrátil na loď.

Na druhou stranu Humboldt nejspíš už tehdy narazil při výstupu na Teide na prvopočátky současného turistického pekla s nekvalitními a předraženými službami, jehož současným projevem je i tlačenice u lanovky na sopku. Ukázalo se totiž, že průvodci, které si vědec na výstup najal, ve skutečnosti na vrcholu nikdy předtím nebyli. Kvůli špatné fyzické kondici a neustálým přestávkám celou výpravu zdržovali. Do toho všeho ještě tajně vypili zásoby vína a po cestě vyhazovali vzorky hornin, které Humboldt pracně sesbíral, ale jim se je s sebou nechtělo tahat. „Ale naštěstí zůstala lahev s kráterním vzduchem neporušená,“ nenechal se rozhodit optimista Humboldt.

V dnešní době by dotyční nejspíš udělali kariéru třeba jako prodavači matrjošek u Karlova mostu. A my, abychom poznali peklo, se zásluhou jejich následovníků nemusíme po vzoru Herakla či Danteho trmácet na vrcholy dalekých vulkánů. Peklo máme doma.