Před 500 lety se v Evropě zrodil ušlechtilý divoch. Vždy šlo jen o romantický mýtus, na jehož budování se podílel Rousseau i Karel May. Dodnes ovlivňuje naše vnímání světa.
V listopadu a prosinci 1835 připluly k Chathamským ostrovům dvě skupiny novozélandských Maorů vyzbrojených kyji, sekyrami a mušketami. Nájezdníci poté podle knihy Jareda Diamonda Osudy lidských společností procházeli osadami místních „Moriorů a všude oznamovali, že Moriorové jsou od té chvíle jejich otroky; kdo s tím nesouhlasil, toho Maorové zabili“.
Moriorové byli zřejmě jednou z mála skutečně mírumilovných komunit v dějinách lidstva. Kolem roku 1500 osídlili z Nového Zélandu Chathamské ostrovy a dokonale se přizpůsobili tamnímu na zdroje chudému ekosystému. Místo zemědělců se z nich stali lovci-sběrači a svou společnost svázali striktními pravidly, která preferovala vyjednávání a ritualizovaný boj před krvavými střety.
Nájezdu svých nejbližších příbuzných Maorů, od kterého letos uplynulo právě 185 let, proto Moriorové nečelili se zbraní v ruce, byť jich bylo dvakrát více. Rada starších místo toho rozhodla, že kolonizátorům nabídne přátelství a podíl na bohatství země. Jenže Maorové na nic nečekali a začali vraždit. Během pár dní zabili stovky Moriorů, mnoho z nich uvařili a snědli a ze zbylých nadělali otroky. „Začali nás zabíjet jako ovce (...) objevovali nás v úkrytech a zabíjeli – muže, ženy a děti,“ vzpomínal na genocidu jeden z přeživších. Dobyvatelé na tom ovšem neviděli nic špatného: „Zmocnili jsme se území a majetku (...) Nikdo neunikl. Někteří se nám snažili utéct, ty jsme zabili a zabili jsme i další – ale co na tom? Shodovalo se to s naším obyčejem.“
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot