Rozhodli jsme se vyzvat tuto „naši“ vládu k naplnění očekávání nejen nás dvou, ale hlavně občanů, ať už ji volili, nebo ne. Všichni si totiž zaslouží naději na život v ekonomicky, a tím i politicky stabilní zemi, která bude jim, ale především jejich dětem a vnukům garantovat jejich práva, svobody, bezpečí, sociální jistoty a životní úroveň, píší Miroslav Kalousek a Mirek Topolánek Fialově vládě.

První pocit, který se člověka zmocní při čtení jejich textu „Za minutu dvanáct“, je déjà vu. Kde už jsem to jenom zažil, tu nevyžádanou ochotu radit vládě, co má dělat? No jasně, březen 1999 a první opus na tohle téma zvaný Dřevíčská výzva.

Za uplynulých víc než třiadvacet let se podobných počinů stalo tolik, že jsme je před lety přestali počítat. Absolutně tím nechci snižovat význam Dřevíčské výzvy verze 23.0, ale připusťme, že oba Mirkové jsou mužové zkušení, pokročilí, rozhledu širokého a názorů smělých. A jako takoví ani na deset vteřin nemohli očekávat, že vláda bude dychtivě čerpat ze studnice jejich nemalých zkušeností. Kromě všech předchozích kvalit jsou to známí „třídní zlobilové“, což snad – jak je znám – museli prokazovat už nejpozději na školce v přírodě.

Předem odmítnuty

Z fiskálního hlediska je nesporné, že některé návrhy by konsolidaci rozpočtu a odstranění strukturálního deficitu pomohly. Stejně tak je jasné, že v současné politické konstelaci budou předem odmítnuty.

Především to platí pro změnu valorizačního schématu pro české důchodce, kteří jsou chráněni před inflací. Nekompenzovat penze je návodem na politickou sebevraždu a nikdo to neudělá. Takže je neproduktivní to navrhovat, protože se tím znehodnocují i opatření veskrze užitečná, která by měla být na stole.

Vrácení se z hlediska daňových příjmů někam před fatální daňový balíček je správně, i když každý ví, že se potřebujeme na reformu zdanění podívat od základu, ale jednou to bude muset přijít.

Totéž platí pro nutnost přetrhnout mzdově-inflační spirálu, čehož nelze dosáhnout jinak než dohodou o mzdové zdrženlivosti v rámci nějakého širšího paktu – pokud chceme dostat inflaci pod kontrolu.

Stejně tak je potřebné podívat se na zaměstnanost ve veřejném sektoru, ale jedno směrné číslo (uváděných sedmdesát tisíc) je nástroj, který devalvuje celou myšlenku.

Byli u toho

Pokud chceme mít kvalitní instituce, dobré školy a nemocnice, je tam práce jako na kostele, ale neušetříme žádné velké peníze – spíš to bude dražší. Jít na reformu zdravotnictví od poplatků byla politická chyba, která „popravila“ hodně pokročilou práci na strukturálních změnách v síti zdravotnických zařízení, v nákupu péče pojišťovnami, změnách v pojištění tak, aby motivovalo pojištěnce.

Privátní připojištění a poplatky jsou tak pět procent úkolu, ale spolehlivě vedou k politickému boji, v němž padne celá reforma. Ne na jedno období, ale pomalu na generaci. Oba Mirkové tohle vědí, vždyť u toho byli.