Solární panely na střechách rodinných domů už přestávají být něčím výjimečným. Energetická krize popohnala k investici do fotovoltaických panelů i ty domácnosti, které s tím dosud váhaly. Instalační firmy nestíhají pod návalem nových zakázek.

Ukazuje se to i cestou do Omic nedaleko Brna. Panely zdobí mnoho střech v obci a nechybí samozřejmě ani na unikátním energeticky úsporném domě, který si na okraji Omic postavil Dalibor Veverka. Jde ale jenom o tu nejviditelnější část celého konceptu; vila toho umí podstatně víc. Dokonce na elektřině vydělává.

Život v laboratoři

Majitel domu Dalibor Veverka vlastně žije v poloviční energetické „laboratoři“. Když před několika lety plánoval postavit si rodinný dům, zavedl na to téma řeč se svým kamarádem Cyrilem Svozilem, jinak též zakladatelem firmy Fenix, podnikající v topných systémech a energetice.

Svozil přišel s nápadem: Co kdyby dům zároveň posloužil k experimentu? Fenix a další firmy by mu za příznivou cenu prodaly inovativní technologie, když na oplátku poskytne rodinné sídlo jako místo, kde se budou novinky testovat.

Technologický nadšenec Dalibor Veverka souhlasil a dvojrole majitele domu a pokusného králíka ho viditelně baví. Aby ne – kromě pohodlného života v domě nabitém technologiemi mu to navíc ušetřilo docela dost peněz, což během vyprávění dokládá kopiemi faktur za elektřinu. „Dům byl vymyšlený jako komplexní projekt. Na energetiku mají samozřejmě vliv i další věci, od zastínění až třeba po rekuperaci vzduchu. Nejlepší je energii vůbec nepotřebovat a až potom vyrábět a uchovávat,“ vypráví Veverka.

Dodavatelské firmy u něj průběžně vyhodnocují technologie, které v domě fungují. Všude jsou čidla, jež přesně zaznamenávají spotřebu jednotlivých zařízení, ale také měří teplotu, světlo a další parametry. Na základě výsledků se pracuje na dalším vývoji.

Spořit a vydělat

Cesta k dnešnímu konceptu, kdy dům nejen energiemi šetří a vyrábí je, ale také na nich umí vydělat, však byla komplikovanější. Patrně hlavní impulz přišel loni na podzim. Veverka se stal jednou z obětí krachu distributora Bohemia Energy, ocitl se najednou bez smlouvy s fixovanými cenami a musel elektřinu kupovat za ceny spotové. Tedy samozřejmě podstatně vyšší.

Výrobce jeho domácího úložiště elektřiny, dceřiný startup Fenixu s názvem AERS, proto ve spolupráci s ČVUT připravil software, který s pomocí algoritmů uměl výrobu, nákup a spotřebu energie optimalizovat. „Nejprve jsme jenom levně nakupovali a zkoumali jsme, jaký to má vliv na ekonomiku domu,“ vysvětluje Dalibor Veverka.

Od letošního jara přibyla v algoritmu softwaru důležitá novinka. „Mám s dodavatelem smlouvu, podle které můžu energii nakupovat i prodávat zpátky do sítě. Toho jsme se rozhodli využít pro další optimalizaci a začít s elektřinou i obchodovat,“ dodává majitel chytrého domu. Jak to funguje?

„Algoritmus má několik složek. Jednak komunikuje s dodavatelem energií, takže na den dopředu vidí cenovou křivku spotové energie. Pracuje také s predikcí osvitu a umí na tři dny s vysokou mírou pravděpodobnosti odhadnout výrobu elektřiny ze solárních panelů. Třetí složkou je predikce spotřeby,“ vysvětluje šéf AERS a pokračovatel rodinné podnikatelské tradice Cyril Svozil mladší.

Všechny tyto výchozí faktory software zpracuje. Poté naplánuje, kdy bude výhodné koupit energii ze sítě a uložit ji do baterie, kdy se vyplatí například dobít elektromobil (ten mimochodem stojí za třetinou celé spotřeby energie v domě) nebo kdy se dá vydělat na vysoké aktuální spotové ceně a vyrobenou či dříve levně nakoupenou energii prodat distributorovi.

Faktury v černých číslech

Majitel domu spolu s dodavateli či vývojáři z ČVUT začali data z experimentu sbírat a vyhodnocovat. Dalibor Veverka ukazuje na projektoru výsledek, který předčil očekávání: na květnové faktuře za elektřinu činí konečná cifra pouhých 237 korun. Při bližším pohledu se ukazuje, že v rámci obchodování nakoupil energie za něco málo přes sedm tisíc. Bezmála sedm tisíc pak inkasoval díky prodeji přebytků.

Další slide prezentace přesvědčí asi i největšího skeptika. Následující měsíc měl totiž u dodavatele dokonce více než stokorunový přeplatek. Jeho dům se díky obchodování se spotovými cenami stal energeticky „přebytkovým“, a něco málo tak dokonce vydělal.Po projekci ekonomických výsledků předvádí Veverka zařízení, které za celým projektem stojí. Vypadá nenápadně; krabice za dveřmi přístavku vedle domu připomíná obyčejnou vyšší lednici. Po otevření se nabízí pohled na dvě části. V dolní jsou uloženy bateriové články, v horní jsou šuplíky s další technikou. „Nahoře je střídač, nabíječ, probíhá tam synchronizace a podobně,“ ukazuje Cyril Svozil.

Kromě toho „chytrý“ a úsporný dům k fungování potřebuje ještě jednu „krabici“. Ta visí na vedlejší zdi a obsahuje řídicí systém, jakýsi centrální mozek všech technologií v domě.

Kam s ní?

Jednou z hlavních technologií v energeticky „výdělečném“ domě je tedy úložiště energie. Není však zajímavé jen tím, co umí, ale také svým původem. Využívá vysloužilé baterie, které už nejsou dost dobré pro elektromobily.

Také k nim se ale firma AERS dostala postupně. „V roce 2016, kdy jsme tento startup zakládali, byla ještě bateriová úložiště v plenkách. Standardem na trhu byly malé baterie do pěti kilowatthodin. Většinou se ale jinak akumulovala energie ze solárních panelů na střechách rodinných domů do teplé užitkové vody,“ vzpomíná Cyril Svozil.

Už tehdy však bylo zřejmé, že úložiště mají velkou budoucnost, a není tak potřeba držet se s jejich kapacitou při zemi. Vývoj v Evropě jasně nasvědčoval odklonu od klasických – především uhelných – elektráren a přehození výhybky směrem k obnovitelným zdrojům. Ty mají řadu výhod, ale také jednu zásadní slabinu: fungují jen za určitých podmínek.

Když svítí slunce nebo fouká vítr, produkují solární elektrárny a větrníky energie nadbytek, když počasí nepřeje, spadne výroba na minimum. Podmínkou, aby takový systém fungoval, jsou proto právě úložiště, do nichž se přebytečná energie „uschová“.

„Proto jsme se od začátku zaměřovali na větší kapacity. Nedávalo nám smysl vyvíjet něco, co utáhne pár domácích spotřebičů, navíc jenom po krátkou dobu. Vyvíjeli jsme proto baterie o kapacitě deset až dvanáct kilowatthodin, což se nám podařilo,“ vypráví Svozil.

Druhý život baterie

Důležité pro další vývoj bylo, když se firmě před několika lety podařilo dohodnout na spolupráci se Škodou Auto. Zatímco automobilka řešila, co bude v budoucnosti dělat s bateriemi už ne dost dobrými pro provoz elektromobilů, Cyril Svozil naopak hledal, jak a z čeho stavět velkokapacitní úložiště energie pro rodinné domy a později také pro firmy.

„V automotivu jsou hlavními nároky na baterie velikost a hmotnost – aby byly co nejlehčí a nejmenší, je v nich obrovská hustota energie na velmi malém prostoru. Zároveň je provoz elektromobilu náročný a po několika stech tisících najetých kilometrů už baterie není v kondici, kdy by zaručila komfortní ježdění. Ale dá se využít jinak,“ vysvětluje Cyril Svozil.

Pro roli domácího „skladu“ vyrobené nebo nakoupené elektřiny jsou i starší autobaterie naprosto dostačující. Podle Svozila místo toho, aby automobilky investovaly obrovské peníze do rozebrání a recyklace, mohou baterie rodinám sloužit klidně dalších dvanáct nebo patnáct let. „Takže automobilky ušetří a my máme robustní baterie, je to win-win situace,“ pochvaluje si šéf firmy AERS.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Pro lepší představu: každá baterie v elektromobilu se skládá z několika článků. Když se z ní „vypreparují“ a použijí se v úložišti v rodinném domě, jako má Dalibor Veverka, je potřeba polovina až dvě třetiny baterie z jednoho elektromobilu typu Škody Enyaq. „V baterii, kterou má Dalibor, pracujeme s články, z nichž každý má kapacitu 6,85 kilowatthodiny. On jich má šest, takže celková kapacita je přes 41 kilowatthodin,“ počítá Svozil.

Tisíce nepotřebných baterií z elektromobilů ovšem dorazí na trh až později – nová auta ve velkých počtech teprve sjíždějí z výrobních pásů. Zatím tak po­dle Svozila dodává firmě AERS Škodovka baterie z testovacích vozů a podobně.

Vlastní cestou se firma vydala také při vývoji dalších součástí baterie. „Měli jsme na výběr dvě možnosti. První byla zkusit to v roli integrátora, jak to dělá některá konkurence. Tedy koupit čínské střídače a baterie, udělat k tomu hezkou skříň s displejem a říkat tomu naše řešení. Ale pak bychom byli hodně závislí na podpoře z Číny, kdyby něco nefungovalo. Je to daleko a nemáme na ně žádné páky…,“ vysvětluje Cyril Svozil.

Proto se ve firmě rozhodli jít cestou vlastního vývoje. Nejen obal, ale i další součásti úložiště tak jsou „made in Czechia“.

Úspora s dotací

Při povídání o tom, kolik umí uspořit, nebo dokonce vydělat dům vybavený moderními technologiemi, samozřejmě dojde i na zásadní téma: jak velkou investici to vyžaduje. „Kolik byste tipovali, že stál dům, a kolik procent z toho dělaly technologie?“ klade Dalibor Veverka kontrolní otázku, na kterou nakonec sám odpovídá.

Naplánovat, navrhnout a postavit celý dům podle něj vyšlo asi na deset milionů korun. Z toho částka připadající na všechny vymoženosti, včetně baterie nebo řídicího systému, prý představovala zhruba patnáct procent. Tedy milion a půl.

Samotná baterie, která umí v rodinném domě šetřit i vydělávat, začíná na 250 tisících bez daně po započtení dotací, které se na ni dají získat od státu. Spočítat návratnost je ošemetné – je to dům od domu. A dá se navíc urychlit. Například podle pokusů v domě Dalibora Veverky se výpočty změní, až zdvojnásobí výkon své solární elektrárny, kterou plánuje rozšířit. V průměru ale návratnost může být od pěti do deseti let.