Navzdory tomu, že zanedlouho budeme slavit 250 let od zavedení povinné vý uky počtů ve zdejších obecních školách, navzdory tomu, že od listopadu 1989 již uplynulo téměř 32 let, představují i ty nejčerstvější průzkumy veřejného mínění na téma, co si lidé myslí o penzích, úžasné čtení.

Na jedné straně agentuře Median vyšlo, že 86 procent dotázaných nesouhlasí s tím, aby se věk odchodu do důchodu prodlužoval nad současných 65 let, zároveň by podle 96 procent lidí měla být penze tak vysoká, aby zajistila důstojné prožití stáří, neboť podle 90 procent dotázaných je nedůstojné, aby důchodci museli žádat o další sociální dávky, jako je například příspěvek na bydlení. Se zkrácením pojištěné doby pro přiznání penze z dnešních 35 na 25 let souhlasí 81 procent respondentů.

Minimálně tři čtvrtiny dotazovaných jsou přitom ve věku, kdy by měly rozumět pojmu prázdná množina (množiny se zavedly do osnov v půlce 70. let minulého století). Za těchto okolností je těžké inspirovat se při konstrukci penzijního systému tím, co by lidé chtěli. Pokud by se tvorba úspor ponechala zcela na svobodném rozhodnutí, dopadlo by to pravděpodobně ještě hůře než u OSVČ, kde dvě třetiny z nich platí pouze předepsané měsíční minimum, ze kterého se pak důstojně žít nedá. Ochota dobrovolně platit do průběžného systému je v podstatě nulová, ale velmi nízká je i dobrovolná ochota odkládat stranou tisíce korun měsíčně do penzijních fondů ve třetím pilíři, ale k tomu se dostaneme. Druhý, rovněž dobrovolný (!) pilíř jsme zrušili.

Můžete logicky namítnout, že zabezpečení na stáří lze pojmout i jinými způsoby, například formou investic do nemovitostí, podílových fondů, akcií - možností je spousta. Menšinu těch, kteří naakumulovali podstatný majetek, i když platili minimální základ, nemusíte řešit jako národohospodářský problém, to je starost daňařů a jejich „doměřovacích pomůcek“. Většinou to ale bude tak, že lidé s minimálním deklarovaným příjmem obvykle zažívají velmi nepříjemné překvapení, sotva dostanou první státní penzi, na níž jsou přitom příjmově závislí.

Dobrovolně do chomoutu

Je mnoho empirických důkazů o tom, že velmi vzdálený horizont budoucího plnění snižuje ochotu lidí napříč různými kulturami dlouhodobě spořit, když je odkládání peněz stranou dobrovolné nebo povinné, ale některými skupinami relativně snadno šiditelné. Když lidi daníte od necelých 15 tisíc měsíčně 74 procenty (redukční hranice) a od 130 tisíc celými 100 procenty (a to i nárok za dlouhá léta, kdy přispívali bez stropu na platbu „pojistného“), nikdo při smyslech do takového chomoutu dobrovolně nepoleze.

Makroekonomicky má každý průběžně financovaný systém problém v podobě stárnutí obyvatelstva, kdy se zhoršuje poměr mezi těmi, kteří přispívají, a těmi, kteří berou. Přidávat dnešní generaci důchodců znamená nevytvářet finanční rezervu pro tu další generaci, která momentálně přispívá, ale zároveň čelí nevábné volbě mezi snížením penzí, zvýšením věku odchodu do důchodu, zvýšením příspěvků, případně krytím deficitu na penzijním účtu z výnosu z jiných, a tedy vyšších daní.

V českých poměrech, kde je vysoká citlivost na chudobu obecně, seniorů zvlášť, je reformní penzijní rébus pořád o tom samém: první složka jako dávka proti chudobě, odvozená od životních nákladů domácností seniorů, financovaná ryze solidárně z daní. To je ten nultý pilíř, závislý pouze na příspěvkovém období zkráceném na 25 let, hit ministryně Jany Maláčové, který od ní „všichni opisují“. Akorát že opisovala ona, bohužel velmi selektivně.

Český nultý pilíř je přímý ekvivalent britského, švédského nebo nizozemského protějšku. Nizozemsko se pravidelně (spolu se Skandinávií) umisťuje na předních příčkách mezinárodních srovnání, ale kvůli vícezdrojové a vícepilířové konstrukci, která penzijnímu systému dodává stabilitu.

AOW, tedy základní státní penze, je odvozena od minimální mzdy, a kdo nasbírá za 50 let plný nárok (za každý rok pobytu dvě procenta), dostane nezkrácenou státní penzi po dosažení 67 let věku -pro single seniory 70 procent aktuální minimální mzdy, dvoučlenná domácnost seniorů tedy dostane 100 procent minimální mzdy.

Další složkou příjmu seniora, „prvním pilířem“ Maláčové a Nerudové, by měl být plně zásluhový systém odvozený od předchozích příspěvků, „první pilíř“ by měl být čistě zásluhový, ale pořád průběžný pilíř, který bude v příštích desetiletích problematický kvůli zhoršující se demografii. To je švédský, nikoli nizozemský model, který je založený na zaměstnavatelských penzijních plánech, jež jsou povinné pro zaměstnavatele, kteří přispívají. Tento pilíř je tedy fondový, ale neziskový a peníze nikdy nejsou součástí konkurzní podstaty zaměstnavatele. Třetí pilíř je daňově podporovaný, dobrovolný. Tolik Nizozemsko.

Miroslav Zámečník

Správná výše?

Když se porozhlédneme po světě, najdeme různé fondové modely. Někde se s tím moc nepárají, penzijní spoření je povinné a peníze spravuje veřejnoprávní subjekt, který garantuje minimální roční zhodnocení, a funguje to dobře (například Central Provident Fund v Singapuru).

Druhá škola uznává nutnost povinné účasti, ale dává lidem možnost volby mezi předem nastaveným řešením (veřejnoprávní fond) a soukromě spravovanými fondy (Švédsko).

Třetí možnost je, že systém je dobrovolný, ale jste do něj zařazeni automaticky, můžete ovšem projevit aktivní nesouhlas (opt-out; Nový Zéland, Velká Británie). Toto řešení spoléhá na poznatek z behaviorální ekonomie, že lidé sice obecně chápou, že by se měli na stáří připravit, ale nejsou v tom dostatečně aktivní a typicky šetří velmi málo.

Ve třetím pilíři u nás participuje čtyři a půl milionu lidí, ale jejich schopnost nějak výrazněji ovlivnit úroveň příjmů ve stáří je velmi omezená, když průměrná měsíční úložka je nějakých sedm stovek. Zaměstnavatelé jsou motivováni docela vysokými daňovými úlevami, ale HR manažeři mi jednohlasně tvrdí, že motivační účinek tohoto benefitu je ještě mnohem nižší než daňová úspora. Hyperbolicky diskontujeme, vrabci v hrsti mají přednost před jakýmkoli vzdáleným holubem na střeše, citlivě reagujeme na každou subvenci, ale jenom do její výše. Jsme averzní na riziko krátkodobé ztráty a klidně kvůli tomu obětujeme budoucí vyšší výnos. V zásadě spořiví, držíme neuvěřitelné peníze na běžných účtech, i když vynášejí negativní reálný úrok. Ve všech průzkumech na toto téma mají dotazovaní představu o „správné výši“ doplňkové penze, která je v drtivé většině případů násobkem ukládané částky včetně státního příspěvku.

Co s tím?

Vysoko nastavená seniorská dávka, vázaná na minimum požadavků, vyjde draho a není ani trochu motivační pro plátce daní (nulová zásluhovost), naopak mizerná chudinská dávka je ve stárnoucích společnostech Petriho miskou pro množení populistů. Ti se snaží nabídnout recept, který jako by peníze sebral, aniž by to slušné, poctivě pracující, vlastenecky smýšlející postihlo. Jako vždy a všude, nejdřív zdanit cizáky, potom bohaté a jejich majetky, pak jinak smýšlející a hříšné. Nějaké zdůvodnění se už najde.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.