V době pandemie ostražitost našich volených zástupců hodně vyměkla a někteří pověstní notoričtí „rozdávači“, jako třeba Jana Venezuela Maláčová, dostávají mnohem více prostoru, než je nejen zdrávo, ale především únosno. Nápad dávat zvláštní odměnu nad nemocenskou těm, kdo jsou vytrasováni a uzavíráni do karantény, je zcela nepochybně morálním hazardem, kdy navrhovatelé chtějí motivovat lidi k podvodům. Je velmi snadné nahlásit zcela falešný kontakt s někým nakaženým a místo cesty do práce se povalovat na gauči.

Zkontrolovat takovou situaci je veskrze neschůdné a výsledkem nebude lepší trasování nákazy, jak si navrhovatelé myslí, ale jen podvádění, zejména ze strany zaměstnanců ve státním sektoru a ve velkých firmách. Zaměstnanci privátních malých firem se oprávněně budou obávat, že jim to neprojde.

Nevydávkujeme se

Ve vlekoucích se uzávěrách mizí pracovní morálka jako pivo z lednice v červencovém vedru. Masový home office, k němuž vláda opakovaně vyzývá a v rámci karantény ho předepisuje, kde se dá, vede ve firmách k měřitelnému poklesu produktivity v řádech desítek procent, a proto je ochota k tomuto opatření dramaticky nižší, než byla loni na jaře. Jen Hamáčkovi tak nemusí vadit, že má na úřadě na home officu i služební řidiče, protože je neplatí ze svého.

On totiž ten pětiprocentní propad ekonomiky, jaký jsme podle čerstvých čísel loni vykázali, znamená, že každý z nás, včetně kojenců, průměrně zchudl o třicet tisíc. K tomu o dalších třicet tisíc loni narostl jeho podíl na státním dluhu a o minimálně dalších čtyřicet naroste letos. Jestli si paní Venezuela myslí, že se z toho „vydávkujeme“, tak se sakra plete.

Cílená pomoc

S tímto vědomím bychom ale měli přistupovat i ke kurzarbeitu, který se zase shora dolů skloňuje ve sněmovně. Lze pochopit, že firmy by rády instrument, kterým by mohly čerpat od státu příspěvek na mzdy svých zaměstnanců. Ale opravdu už je načase, aby i covidovou pomoc dostával jen ten, koho postihla politika zákazů a uzavírek a kdo opravdu pomoc potřebuje. Podniky s výpadky odbytu, jako jsou třeba automobilky, nic dostávat nemají.

Přitom se stačí podívat, kde byla loni ruka páně otevřená a kdo byl bit. Jako vždy mají velké firmy výrazný náskok, přestože šedesát procent bohatství v zemi tvoří ti malí a střední. Třeba hoteliéři, kteří museli propustit naprostou většinu zaměstnanců, jimž ze svých osobních peněz vyplatili odstupné, a nyní dostávají od státu, který je zavřel, almužnu, takže do firmy dál musejí nosit vlastní úspory, aby jim neodpojili elektřinu.

Nebo dodavatelé gastropodniků, kteří na žádnou náhradu ani nedosáhli. Takových jsou spousty a ke štěstí by jim stačil zlomek peněz utracených za roušky pro důchodce a podobné nesmysly, k nimž se vládní politici snaží přidat další výdobytky. Aniž by alespoň na chviličku zapřemýšleli, kdo na ty nyní dělané dluhy bude vydělávat.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.