Odhalení velké utajené finanční transakce, v níž týden před sametovou revolucí tehdejší komunistická československá vláda schválila více než miliardovou „dolarovou“ půjčku pro Sovětský svaz a již nový režim „potichu“ dokončil, je senzační. Samo o sobě by to vydalo nejmíň na dvě další epizody velmi vydařené minisérie Bez vědomí, odehrávající se ve stejné době v Praze.
Vraťme se tedy někam do druhé půlky 80. let, kdy Michail Gorbačov zahájil v Sovětském svazu glasnosť a perestrojku a v Česku vyvolal očekávání, že přijede do Prahy, omluví se za okupaci a přivodí okamžitý pád staré normalizační gardy. „It’s the economy, stupid“ ale platilo už tenkrát, nejenže Gorbačov a jeho tým neuměli hospodářskou transformaci uchopit za správný konec, ale ještě ke všemu měli smůlu.
Velké minus
Sovětský svaz byl sice schopen vyrobit raketoplán i vesmírnou stanici, ale civilní hardware produkoval v ubohém standardu, aspoň trochu atraktivního spotřebního zboží byl trvalý nedostatek. Jeho ekonomika byla v zásadě závislá na objemu těžby ropy, plynu a nerostných surovin a brzy po příchodu Gorbačova k moci se ceny ropy propadly na třetinu a do konce jeho vlády stály v podstatě za bačkoru. A to byl náš hlavní obchodní partner, který odebíral to, co se v podstatě nikde jinde nedalo prodat a dostat za to zaplaceno.
To si dobře uvědomovaly obě strany a pro Kreml s rostoucími problémy ve „vnitřním impériu“ nedávalo smysl dál předstírat, že mu výměnný obchod „dolarové suroviny za nekonkurenceschopné stroje a spotřební zboží“ vyhovuje. V obchodě s „vnějším impériem“, tedy v rámci RVHP, se formálně platilo v „převoditelných rublech“ a zúčtovacím střediskem byla Mezinárodní banka hospodářské spolupráce. Teoreticky se měly dát bilaterální špičky započíst, jenže převoditelný rubl byl vším, jen ne konvertibilní měnou. Takže držet aktivní saldo znamenalo nikoli plus, ale velké minus.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot