Ještě před dvěma týdny to vypadalo, že čínští soudruzi konečně, po třech letech marného boje s pandemií, zmírní svůj přístup k viru čínské chřipky. Peking navrhl kvůli neúnosným dopadům lockdownů, karantén a plošného testování na ekonomiku pravidla alespoň částečně uvolnit. Příklad? Úřady třeba přestaly od lidí vyžadovat negativní test na covid při využívání hromadné dopravy.

Nabízí se otázka, co vlastně čínské vedení čekalo. Není potřeba být epidemiologem, aby člověk věděl, že virus sám od sebe jen tak nezmizí. Potvrdilo se to i v Číně. Prakticky ve stejné době, kdy komunisté připravili plán na postupné uvolňování restrikcí, se tak čínská chřipka opět „rozjela“ a počty případů vzrostly až k rekordům z letošního jara.

Ačkoli se s takovým vývojem dalo počítat, regionální samosprávy se nárůstu počtu nemocných zalekly. Vyhlásily kvůli tomu opět rozsáhlé uzávěry a zamkly desítky tisíc lidí doma. A další tisíce poslaly do karanténních táborů.

Krach plánu na postupný návrat do normálního, „nepandemického“ režimu ukazuje, do jaké pasti se Čína sama vmanévrovala. Politbyro se zjevně bojí nechat covidu volný průběh, jako to udělala drtivá většina zemí po celém světě.

Zároveň je ale zjevné, že virus je bez drakonických opatření, drsně poškozujících hospodářství (a to nejen čínské), nezkrotitelný.

Paradoxně tak všechno spěje k ironickému rozuzlení: Svět se postupně vrací do jakžtakž normálního stavu a na pandemii zapomíná a jediným státem sužovaným lockdowny nakonec zůstane země, která světu koronavirus „darovala“.