Jiní západní zájemci podle něj do aukce nepůjdou, protože vnímají věc jako vysoce citlivou.
Jiní západní zájemci podle něj do aukce nepůjdou, protože vnímají věc jako vysoce citlivou.
Dražší přístroje, sofistikovanější vyšetření a zvyšující se personální náklady. To vše povede k dalšímu tlaku na zdravotní systém, který už ale dnes mele z posledního. Podle respektovaného neurochirurga Davida Netuky je nutné, aby už politici konečně dospěli k zásadnímu řešení. „A to co nejdříve,“ zdůrazňuje lékař.
Dražší přístroje, sofistikovanější vyšetření a zvyšující se personální náklady. To vše povede k dalšímu tlaku na zdravotní systém, který už ale dnes mele z posledního. Podle respektovaného neurochirurga Davida Netuky je nutné, aby už politici konečně dospěli k zásadnímu řešení. „A to co nejdříve,“ zdůrazňuje lékař.
Moskva trestá Washington za ekonomické sankce tím, že zakázala vývoz ruského obohaceného paliva do Spojených států. Americké jaderné elektrárny ale mají dostatečné zásoby, takže se to zatím na ceně paliva neprojevilo.
Moskva trestá Washington za ekonomické sankce tím, že zakázala vývoz ruského obohaceného paliva do Spojených států. Americké jaderné elektrárny ale mají dostatečné zásoby, takže se to zatím na ceně paliva neprojevilo.
Druhá vlna krize může být dluhová, protože vlády se nekontrolovatelně zadlužují, říká ekonomka Katarína Kaszasová.
Katarína Kaszasová vidí svět v číslech a čísla v souvislostech. Byla členkou Rady ředitelů Evropské investiční banky (EIB), generální ředitelkou sekce státního výkaznictví na Ministerstvu financí Slovenské republiky či předsedkyní Rady auditorů Evropského stabilizačního mechanismu. Nyní pracuje jako šéfka slovenského Úřadu pro dohled nad výkonem auditu. Pro týdeník Hrot popisuje, jak se Evropa může po krizi zvednout, co jí pomůže a jak se promění. „Směřujeme do světa, který bude méně otevřený a propojený než v minulosti a ve kterém se posílí pozice státu a národní zájmy,“ míní.
Ten propad o 7,2 procenta je takzvaný základní scénář, který je založen na tom, že pandemie bude trvat „pouze“ dva měsíce a od druhého pololetí se ekonomika začne probouzet. Těžko však dnes říct, jestli jsou dva měsíce realistickým odhadem, zda a kdy přijde druhá vlna, jak dlouho bude pandemie zuřit ve světě a jak rychle se budou probouzet ekonomiky u našich sousedů. Proto ministerstvo financí, respektive Institut finanční politiky zpracoval i dva krizové scénáře, které počítají s propadem ekonomiky vyšším než 11 nebo 12 procent. A to jsou podstatně hrozivější čísla.
Slovenská vláda – podobně jako česká i jiné vlády v Evropě či ve světě – hledá recept, jak namíchat ve správném poměru opatření, která zabraňují nekontrolovanému šíření viru, ale současně dostávají ekonomiku do recese. Není snadné mít na pomyslné váze dvě misky: zdraví svých voličů a zdraví veřejných financí. Obzvláště když jako politik skládáte své účty voličům jednou za čtyři roky, přičemž krize vyvolaná touto pandemií bude určitě sahat za horizont volebního období.
Neznám základní kontury českého plánu, ale i jeden z krizových scénářů připravených slovenským Institutem finanční politiky hovoří o tom, že ještě na konci roku 2023 by mohla být slovenská ekonomika pod úrovní roku 2019. Někteří ekonomové navíc předpokládají, že obávaná „druhá vlna“ nemusí souviset s virem jako takovým, ale s nástupem globální dluhové krize, protože vlády se nekontrolovaně zadlužují kvůli enormním výdajům na boj proti pandemii a současně nedosahují rozpočtovaných příjmů z důvodu zastavení ekonomiky.
Rozumní a zkušení lídři vidí daleko za horizont okamžitých opatření, a proto je určitě správně, pokud se vláda, akcionáři firem i občané již v této době připravují na období „po“. Po období „rychlých a zběsilých“ opatření na přežití bude nutné restartovat naše ekonomiky tak, abychom později mohli říct, že tato krize přinesla i nové příležitosti: změnu struktury ekonomiky směrem k sektorům s vyšší přidanou hodnotou, nové vládní investiční programy, zvýšení úrovně zdravotní péče, digitální školství a podobně.
„Hyperglobalizace“, která v poslední době byla už tak zpochybňována z ekonomického i politického hlediska, je zřejmě minulostí. Zavření firem a hranic přetrhlo globální dodavatelsko-odběratelské řetězce a dostalo mnohé jiné podnikatelské subjekty do situace, kdy kvůli těmto omezením nejsou schopny vyrábět a prodávat. Po uklidnění situace se zřejmě mnoho podnikatelů zamyslí nad tím, odkud jejich dodávky surovin nebo zboží pocházely a zda je důležitější stabilita dodávek, nebo jejich cena.
Předpokládám, že budou reagovat podobně, a to mohutnými investicemi do strategických odvětví a podniků, které by fungovaly jako domácí „back-up“ v zájmu předcházení podobným krizím.
Podle mého názoru směřujeme do světa, který bude méně otevřený a propojený než v minulosti a ve kterém se posílí pozice státu a národní zájmy. Bohužel se to stane i na úkor takových celosvětových výzev, jako jsou chudoba, uprchlická krize nebo klimatická změna.
Velmi bych si přála, abych mohla říct, že ano, ale lhala bych sama sobě. Zatímco nejednotný postup při akutních problémech by se dal jakž takž zdůvodnit nástupem pandemie v různých zemích v odlišných obdobích s odlišnou intenzitou a relativně omezenými kompetencemi Evropské komise. Při záchraně a obnově ekonomiky by už ale koordinace na evropské úrovni neměla chybět. Závisí to však i od akceschopnosti Bruselu, který je občas odtržen od reality a přijetí jakkoli urgentních a praktických rozhodnutí trvá týdny. Jen si vzpomeňte, kolik týdnů trvalo ministrům financí dosažení dohody o evropském záchranném balíku, a to jsme teprve na začátku cesty jeho implementace. Takový postup je naopak příležitostí pro národní vlády, které nerady přesouvají národní kompetence směrem na Brusel a rády si připíší pozitivní politické body za to, co se jakž takž zvládlo.
Věřím, že to nebude konec Evropské unie a že budu nakonec příjemně překvapená, že tato krize přinesla i příležitost změnit ji k lepšímu. Myslím si, že jednotný postup – možná ne na úrovni celé EU, ale v menších seskupeních několika členských zemí nebo regionů – budou „drivovat“ podnikatelé. Přes oslabení globalizačních trendů se jen málokterá podnikatelská aktivita dá zamknout v jednom státě, a proto bude nutné mnohé kroky a opatření koordinovat mezistátně. Pro naše země bude koordinace postupného otevírání a oživování ekonomiky s Německem a Rakouskem nezbytným faktorem pro přežití.
Když se soustředím na Slovensko – a myslím, že Česko není od tohoto modelu daleko –, nejohroženějšími se jeví živnostníci a malé a střední podniky. Právě proto první opatření slovenské vlády směřovalo k nim. A co je základem podpory? Dostatečná likvidita na překlenutí období, kdy – ať už z důvodu vládního rozhodnutí, nebo kvůli přetržení dodavatelsko-odběratelského řetězce – musejí mít zavřeno, nevyrábějí, neposkytují služby, a proto nemají příjmy na úhradu svých závazků. Když mluvíme o pomoci, nejde pouze o finanční prostředky, které přijdou podnikatelům na podnikatelské bankovní účty. Jde i o jiná opatření, jako jsou odložené splátky úvěrů, odpuštění odvodů, rychlejší odpočty daňových ztrát či příspěvky na udržení pracovních míst. Jelikož nikdo v ekonomice nefunguje izolovaně, vláda správně postupně rozšiřuje pomoc i pro větší podniky a jiné segmenty ekonomiky.
Evropská investiční banka může hrát klíčovou roli. Dokonce to v její historii od roku 1958, kdy byla založena, nebude poprvé. Jen během svého působení v bance jsem zažila její akceschopnost v těžkých letech finanční a dluhové krize po pádu Lehman Brothers, rozběh Junckerova fondu na podporu rizikovějších transakcí, financování opatření na zvládnutí migrační krize i její změnu na „zelenou banku“ ruku v ruce s významnou podporou boje proti klimatickým změnám.
EIB skupina (kromě EIB existuje i Evropský investiční fond, EIF – pozn. red.) již v březnu oznámila plán na mobilizaci financování ve výši 40 miliard eur na podporu likvidity a pracovního kapitálu pro malé a střední podniky, a to ve spolupráci s komerčními a národními rozvojovými bankami ve formě záručních schémat a likviditních linek. Na základě závěrů jednání ministrů financí z 9. dubna schválila Rada ředitelů EIB zřízení evropského Covid-19 záručního fondu ve výši 25 miliard eur. Tento fond by měl mobilizovat dodatečných 200 miliard eur pro evropskou ekonomiku, přednostně pro malé a střední podniky, což na první pohled vypadá fantasticky.
Na to, aby byl fond založen, bude muset přispět každá členská země EU a počítá se i s účastí evropského rozpočtu. Formálně bude založen, když přispěje tolik zemí, kolik jich tvoří nejméně 60procentní účast na základním kapitálu banky. Přestože fond může být založen velmi rychle a portfolio produktů garantovaných fondem bude dostatečně široké na to, aby pomohlo řešení nejvážnějších problémů, já osobně předpokládám, že to bude trvat několik týdnů až měsíců, než se první finanční prostředky dostanou k těm, kdo je potřebují.
Přestože se podle dostupných informací jeví komerční banky v jiné kondici, než to bylo v roce 2008, zcela klidný spánek mít nemůžeme. Na veřejnost se dostaly informace o nedávných rozhovorech mezi představiteli Evropské centrální banky (ECB) a Bruselem o vytvoření eurozónové „špatné banky“, tedy banky, do které by se přesunuly miliardy toxických dluhů z rozvah dlužníků z období finanční krize. ECB předpokládá, že výše nesplácených úvěrů v důsledku pandemie koronaviru ještě stoupne, což by znamenalo, že kapacita komerčních bank pomoct v tomto důležitém okamžiku může být omezena. Plán ekonomického oživení evropské ekonomiky proto počítá i s přímou podporou ze strany vlád formou státních záruk na nové bankovní úvěry nebo nepřímo prostřednictvím záručních programů Evropské investiční banky.
Máte pravdu, že Evropský stabilizační mechanismus (ESM, lidově euroval – pozn. red.) byl založen v roce 2012 jako odpověď na dluhovou krizi eurozóny. Česko, protože není členem eurozóny, není jeho akcionářem, Slovensko ano, dokonce kvůli jeho založení u nás padla vláda. Jelikož země, kterým během své existence pomohl (Řecko, Portugalsko, Irsko, Španělsko a Kypr) celkovou částkou ve výši 254,5 miliardy eur, si počínají dobře a další problémové nepřibyly, posledních pár let euroval přešlapoval trošku na místě a pátral po tom, co by mohla být jeho další mise.
Ve srovnání s Evropskou investiční bankou se jedná o relativně mladou evropskou instituci, ještě nepříliš „zkaženou“ evropskou byrokracií, a proto nebylo překvapením, že její generální ředitel již koncem března aktivně nabízel nevyužitou kapacitu cca 410 miliard eur. Nakonec se ministři financí dohodli na evropském balíku pomoci včetně takzvané Pandemic Crisis Support, založeném na kreditních linkách z eurovalu pro členské země eurozóny. Každá země eurozóny bude moct využít linku do výše dvou procent svého hrubého domácího produktu na konci roku 2019, což znamená, že pokud by to využily všechny země eurozóny, euroval by poskytl celkovou částku zhruba 240 miliard eur.
Jelikož jde o návratnou pomoc, přijaté finanční prostředky z eurovalu je třeba splatit. Z toho vyplývá, že pro členskou zemi eurozóny je zajímavé takovou kreditní linku čerpat pouze tehdy, pokud má problémy s přístupem na finanční trhy, respektive pokud její financování, například kvůli sníženému ratingu, je dražší než financování z eurovalu, který má tříáčkový (AAA – pozn. red.) rating. Při řešení ekonomických dopadů této krize platí, že kdo rychle dává, dvakrát dává. Dobrou zprávou při půjčce z eurovalu je, že smlouva o kreditní lince může být uzavřena v těchto dnech, ale k čerpání dojde až tehdy, když to bude nutné, a pak téměř okamžitě. Nebo vůbec, pokud to stav veřejných financí dané země zvládne bez eurovalu.
Prostředky z této linky může stát použít pouze na financování přímé a nepřímé zdravotní péče, léčebných a preventivních výdajů spojených s pandemií. Tyto prostředky budou úročeny a po dohodnutém čase je budeme muset eurovalu vrátit. Takže využití zmíněných 1,96 miliardy eur nebo jiné částky, musí dávat z pohledu řízení veřejných financí smysl, protože na jejich splacení budeme muset v budoucnu vydat státní dluhopisy, tedy nahradit dluh vůči eurovalu dluhem vůči investorům. Já předpokládám, že Slovensko smlouvu o kreditní lince uzavře, avšak pouze jako pojistku pro případ vážných problémů s likviditou.
Přestože jsme všichni členy Evropské unie, stačí se podívat na deficity veřejných financí a výši hrubého dluhu, které pravidelně zveřejňuje Eurostat, a hned vidíme, jak jsme rozdílní. Takže asi nejsem jediná, kdo si myslí, že krize bude mít různé dopady v různých zemích. Mnohé členské země včetně našich dvou se často dívají na jihoevropské země přes prsty jako na ty nezodpovědné, je třeba si však otevřeně říci, že před pandemií koronaviru čelily v přední linii migrační a uprchlické krizi, a to stále v období zotavování se z finanční a dluhové krize z roku 2008.
Co se týče Itálie, výška jejího nekontrolovaně rostoucího veřejného dluhu v kombinaci s negativními ekonomickými dopady pandemie může způsobit významné problémy s jejím financováním na trzích. Naštěstí speciální pandemický program nákupu státních dluhopisů Evropskou centrální bankou a kreditní linka od eurovalu pravděpodobně pomohou Itálii přežít. Kromě toho Itálie a Španělsko tlačí na vydání takzvaných koronabondů, které by jim významně pomohly při stabilizaci veřejných financí. Střetává se tu ovšem solidarita a rozpočtová odpovědnost. Evropská unie se ale vyřešení tohoto dilematu nevyhne – rating mnoha evropských institucí, včetně Evropské investiční banky a Evropského stabilizačního mechanismu, na kterých je evropský balík pomoci postavený, závisí na ratingu jejich akcionářů, tedy členských států EU, včetně těch z jihu.
