Představte si, že jste země jednou nohou ve třetím světě a s velkým bezpečnostním trablem. Pak doslova přes noc dostanete spoustu zbraní a dosud nejkonkrétnější příslib vstupu do nejvýznamnějšího bezpečnostního klubu planety. Jste pozváni ke stolu na místo, kde dřív seděly země podstatně větší a silnější, a od nejsilnějších ekonomik světa obdržíte plán dlouhodobé podpory. Vaše mezinárodní pozice je najednou srovnatelná s pozicí Izraele, ačkoli ještě přednedávnem jste vypadali spíš trochu jako Egypt.

Co uděláte v takovou chvíli? Naštvete se a svým čerstvým spojencům vynadáte.

Tak to udělal minulý týden ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Na sum­mit NATO do litevského Vilniusu odjížděl v oficiálně deklarované naději, že jeho země buď dostane rovnou pozvánku k připojení k Alianci, nebo alespoň konkrétní harmonogram jednání, jež k onomu cíli povedou. Ještě dva týdny před summitem prohlašoval, že bez příslibu alespoň jedné z těchto dvou věcí do Vilniusu vůbec nepojede.

Již po prvním dnu schůzky pak napsal ukrajinský prezident na Twitter, že je „absurdní, když nedostanete ani nabídku členství, ani harmonogram jednání“. Jeho zahraniční partneři byli mírně překvapeni, protože Ukrajinci v čele se Zelenským to věděli již s nejméně dvoutýdenním předstihem (a ani tehdy to nebyl zrovna šok).

Poklepání na rameno

Namísto toho dostali Zelenskyj a spol. mnoho jiného. Všech jedenatřicet spojenců podepsalo, že „Ukrajina patří do NATO“. To je markantní vylepšení pozice Kyjeva: jednak ve srovnání s bukurešťským summitem v roce 2008, na němž Německo a Francie byly jednoznačně proti (a naopak Američané jednoznačně pro), i ve srovnání s nedávnou minulostí, kdy se politické špičky spojeneckých zemí na něčem takovém neshodly – a není řeč jenom o chronických potížistech z Maďarska a Turecka. Francouzský prezident Emmanuel Mac­ron byl proti ještě na začátku letošního června.

Stejnou roli plní rozhodnutí zrušit jednu ze dvou formálních fází vstupního protokolu (zvanou MAP, Membership Action Plan), což inicioval americký prezident Joe Biden. „Namísto dvoufázového postupu bude pro Ukrajinu vstup do Aliance jednofázovým,“ popisoval to generální tajemník NATO Jens Stoltenberg.

Kromě toho proběhlo ve Vilniusu ustavující zasedání Rady NATO–Ukrajina, což lze vnímat jako další diplomatické poklepání na rameno. Takovou radu měli dosud k dispozici pouze Rusové v devadesátých letech, kdy byl globální optimismus v plné ráži. Praktický dopad vytvoření rady je omezený; má fungovat především jako spolehlivá komunikační platforma, ale komunikace je oblast, již Kyjev pod Zelenským nijak nezanedbává ani dnes.

Ukrajinci však také dostali plán dlouhodobé vojenské, ekonomické a zpravodajské podpory od klubu nejbohatších zemí světa G7. To je ze všech výstupů z Vilniusu nejméně diskutovaný bod, ale zároveň potenciálně nejdůležitější: v případě, že by se jednání v Alianci zadrhla, budou mít nejbohatší země světa k dispozici již etablovaný kanál, jímž může jejich pomoc Ukrajině proudit stejně dobře.

A protože země G7 nejsou vázány nutností konsenzu, funguje to zároveň jako zdvižený ukazovák směrem do Budapešti a Ankary (pro případ, že by opačným směrem byl k vidění vztyčený prostředník): nejste nezbytní.

Potřebujeme víc

Je to málo? Ukrajinská velvyslankyně ve Spojených státech Oksana Markarová si myslí, že ano. „Toto je okamžik, kdy je namístě vám poděkovat,“ řekla ve Washingtonu krátce po prohlášení G7. „Ale potřebujeme víc.“

Ono „víc“ znamená samozřejmě plné členství v Alianci, jež by kromě fyzických záruk mělo Moskvu odradit od myšlenek na napadení Ukrajiny v budoucnosti. Namísto toho dostal Kyjev formulaci, že cesta k členství bude volná, „až se na tom spojenci shodnou a podmínky budou splněny“.

Daniel Deyl

Technicky vzato to tedy neříká vůbec nic, protože až se na tom spojenci shodnou a podmínky budou splněny, mohou být členy NATO stejně dobře Mickey Mouse nebo Plzeňský Prazdroj. Zde existují různé školy myšlení. Zkušený diplomat John Kornblum, bývalý americký velvyslanec v Německu, považuje výstup ze summitu za zmatený a slabý. „Z každého slova křičí strach a nejistota,“ řekl Kornblum. „Budoucnost Ukrajiny je v NATO, v pořádku. Ale neptejte se, prosím, kdy a jak ke vstupu do NATO dojde. Prostě udělejte nějaké – blíže neurčené – reformy a pak uvidíme.“

Podle zastánců znění deklarace má ovšem vágnost podmínek svůj smysl. Kdyby je Aliance stanovila specificky, v podstatě by tím poskytla Moskvě snadný terč – ať už v ryze vojenském smyslu na bojišti, nebo ve smyslu přeneseném na poli války hybridní.

Summit lze tedy shrnout tak, že všichni zúčastnění jsou si vědomi vývoje na frontě: Ukrajina postupuje, ale pomalu a času jí nezbývá mnoho. Volodymyr Zelenskyj proto musí chtít více, než je realistické, aby do případného jednání s Rusy šel v co nejsilnější pozici. O totéž jde však i v Alianci: jak řekl těsně po sum­mitu Macron, je „legitimní, že ukrajinský prezident má vůči nám požadavky, protože je to on, kdo bojuje v terénu“. Dodal však: „Udělali jsme, co jsme museli, a dokázali jsme to tím, že jsme spojence udrželi v jednotě.“

Nejsem Amazon

Soukromě přitom stále častěji ze západních úst zaznívá jistá dávka vyčerpání z ukrajinských požadavků. Například britský ministr obrany Ben Wallace během summitu řekl, že „ať se nám to líbí, nebo ne, lidé chtějí vidět trochu vděčnosti“ za pomoc při obraně Ukrajiny. „Když jsem tam loni jel jedenáct hodin, jen abych si převzal seznam objednávek, řekl jsem (v Kyjevu), že nejsem Amazon,“ citoval jej deník The Guardian.

Podobně mluví i Jeremy Shapiro, ředitel výzkumu v Evropské radě pro zahraniční vztahy. Zelenskyj podle něho „přijal přístup k diplomacii založený na pocitu viny“. Přirovnal to ke své židovské babičce, která tuto strategii ovládala mistrně. „Nikdy nenapíšeš, nikdy nezavoláš, nikdy nepošleš F-16,“ cituje Shapira deník The Washington Post. To už podle něho dlouho shrnuje Zelenského přístup k Západu a USA.

Ruská sázka na to, že se spojencům začne bezedná jáma na peníze jménem Ukrajina zajídat, je stále naživu. Joe Biden se nechal ve Vilniusu slyšet, že „je to špatná sázka“, protože „vytrváme tak dlouho, jak bude třeba“. Ukrajincům nezbývá než věřit, že je to pravda. Například i proto, že američtí republikáni v Kongresu chtějí podmínit souhlas s nejdůležitějšími zákony „drastickým omezením pomoci Ukrajině“, jak píší newyorské Timesy. A to je pořád řeč o slovu prezidenta, jenž za rok a půl prezidentem vůbec být nemusí. Ukrajinský spěch je stejně pochopitelný jako nerealistický. 

Nové zbraně pro Ukrajinu

Těsně před summitem NATO či v jeho průběhu slíbilo několik členských zemí čerstvou pomoc ukrajinským ozbrojeným silám.

USA

• Prezident Joe Biden potvrdil, že schválil dodávky kontroverzní kazetové munice pro Ukrajinu coby účinného prostředku zákopového boje.

Německo

• nový balíček vojenské pomoci Ukrajině v hodnotě 686 milionů eur

• 40 bojových vozidel pěchoty Marder

• 25 hlavních bojových tanků Leopard 1 A5

• 5 vyprošťovacích vozidel Bergepanzer 2

• 2 odpalovací jednotky pro systém protivzdušné obrany Patriot

• 20 tisíc kusů dělostřeleckých granátů plus nespecifikované množství další munice pro protiletadlové a protiminové systémy

Británie

• více než 70 vojenských vozidel a tisíce dalších nábojů vhodných pro tanky Challenger 2

• 65 milionů dolarů na opravu vybavení

Norsko

• 1000 malých průzkumných dronů Black Hornet „zvlášť vhodných pro boj v městských oblastech“

Francie

• nespecifikované množství francouzsko-britských raket SCALP s doletem 250 kilometrů, ruská protivzdušná obrana je jen těžko sestřeluje (pod názvem Storm Shadow je Británie Kyjevu dodává již několik měsíců)

Zdroj: Reuters