Ne že bych si to nějak zvlášť přál, ale pokud jde o vztahy s Mezinárodním měnovým fondem, jsem pamětníkem doby, kdy Československo velmi usilovalo o obnovení členství a opravdu stálo o jeho peníze. Příběh ve skutečnosti začal ještě na sklonku „starého režimu“, u čehož jsem nebyl, ale je dobré připomenout si, o co šlo.

Čtvrtstoletí staré rady

Můžete být z hlediska hospodářského naprostý ťulpas, ale i tomu došlo, co znamená oznámení emisarů Michaila Sergejeviče Gorbačova, že Sovětský svaz skutečně bude za ropu, plyn a další suroviny požadovat platbu v dolarech a „pak si od vás něco koupíme“. Přeloženo do laické řeči to znamenalo strašlivé přiškrcení domácí spotřeby, tedy pokud nám někdo dolary nepůjčí – a ten někdo se jmenoval Mezinárodní měnový fond a Světová banka.

Ani jedna z obou institucí, jež na sklonku druhé světové války Československo spoluzakládalo, ovšem nepůjčuje bez podmínek, které nebývají snadno splnitelné. Můžete se s nimi přít, když máte dobré argumenty, trochu sleví, třeba pokud jde o rozsah devalvace (Václav Klaus je blahé paměti v roce 1990 měl). Česko splatilo půjčku v roce 1994 a od té doby má nikoli závazky a podmínky, ale pravidelné roční „konzultace podle článku IV“, což je v zásadě analýza toho, co by bylo dobré udělat.

Existují trvalky různého stáří: reformujte důchody (25 let), udělejte něco s udržitelným financováním zdravotnictví (20 let), se státní službou, se strukturou daní, v posledních letech i s rozpočtovým schodkem. Některých diskusí jsem se v průběhu času účastnil, a když Mezinárodní měnový fond potřeboval nějakému oboru rozumět, dovedl si experty třeba na ekonomiku zdravotnictví sehnat. Není to banda dogmatiků a v jejich klíčových kompetencích, tedy v makroekonomické politice, bych jejich doporučení bral velmi vážně. Také se nedrápali ve věcech, které jim nepřísluší kompetenčně, do role povolaných.

Zemanovo dědictví

Ve „velkém obraze“ ovšem mají většinou pravdu. Může se to strašně politicky nelíbit a nehodit, nicméně mají pravdu v penzích, zdravotnictví, ale i v daních. Hlavní doporučení je vrátit se před fatální daňový balíček z prosince 2020 a otočit další vesměs ideologické blbiny. Rozumně hovořit s národem o tom, za co veřejné statky, ale i ty, které chceme mít co nejvíce solidární, pořídíme. To není kontrarevoluce, to je minimální základ, protože 200 miliard na výdajích neušetříte ani náhodou. MMF to říká jemněji a má zkušenosti z nesrovnatelně horších zemí, ale děláme to blbě.

Co doopravdy mrzí, to je měnová politika. ČNB byla minimálně od zavedení plovoucího kurzu a inflačního cílení skoro před 25 lety velmi respektovaným partnerem MMF. Tak to už neplatí, radši nechci vědět, co si o složení bankovní rady České národní banky v MMF myslí. Zemanovo nejdelší dědictví.