Nová bankovní rada změnila svou politiku a zastavila zvyšování úrokových sazeb rok a dva měsíce poté, co opatrně začala. Z vystoupení nově jmenovaných členů rady se to dalo čekat. Přesto část pozorovatelů doufala, že alespoň maličkým posunem o čtvrt procentního bodu dá nová sestava najevo, že nepřišla plnit politické zadání prezidenta Zemana, kterému se využití základního měnového nástroje v boji s inflací z nějakého důvodu nepozdává stejně jako jeho novému favoritovi, guvernéru Aleši Michlovi.

Chybné podcenění?

Členové rady mají k dispozici podklady od měnové sekce centrální banky i další data a mohou se rozhodovat velmi komplexně. Přesto se nelze ubránit silnému pocitu, že udělali chybu a inflační tlaky v ekonomice podceňují, stejně jako je podceňovali jejich předchůdci na počátku minulého roku a pak ještě řadu měsíců, než jim reálný vývoj ukázal hořkou pravdu o tom, že růst cen není zdaleka hnán jen zahraničními faktory, ale má své kořeny v nezodpovědné fiskální, ale i měnové politice předchozích let.

A i když nakonec vytlačili sazby až na opticky vysokých sedm procent, je to pořád málo, protože se prakticky neobjevují náznaky, že by růst sazeb zbrzdil ekonomiku a lámal se trend rekordně nízkých počtů nezaměstnaných, což tlačí mzdy vzhůru. Existuje jediné číslo, z něhož by se dalo usuzovat na ústup inflace, ale tím je rozdíl dvou desetin procenta v tempu meziměsíčního snižování růstu spotřebitelských cen, což není příliš přesvědčivé.

Nová většina v bankovní radě je zřejmě přesvědčena, že dvacetiprocentní inflaci ukočíruje ke zpomalení devizovým kurzem, jak vyplývá ze zprávy o měnovém rozhodnutí. Součástí rozhodnutí o nezvýšení sazeb je totiž eufemistická věta, že „ČNB bude i nadále bránit nadměrným výkyvům koruny“. Ve skutečnosti už od května, kdy bylo oznámeno, že novým guvernérem bude Aleš Michl, má česká měna silnou tendenci oslabovat, protože obchodníci očekávali odchod od protiinflační politiky.

Drahé zaváhání

ČNB tak prodává své mohutné devizové rezervy a je na trhu přítomna prakticky nepřetržitě. Což je chvályhodné, ale je otázkou, zda je to dlouhodobě smysluplné. Fakticky jde o zrcadlový obraz devizových intervencí z listopadu 2013, kdy se bankovní rada rozhodla srazit kurz pod 27 korun za euro. Jen tenkrát měla neomezenou palebnou sílu, protože koruny pro intervence si mohla tisknout dle libosti a potřeb. Zásoby eur a dolarů pro intervence jsou sice z té doby hodně velké, ale zjevně konečné a trhy to vědí.

A je silně pravděpodobné, že dříve či později donutí i novou bankovní radu, aby se vrátila ke standardním nástrojům měnové politiky, zaváhání ale bude drahé. Mezitím se nepochybně zvednou inflační očekávání podnikatelů i spotřebitelů a podle nich budou konat. A tím dále zvyšovat stále vysoké domácí tlaky na růst cen.

A tak i pokud se ceny energií v dohledné době umoudří a sníží nebo alespoň přestanou růst, mohou nás čekat další minimálně dva roky nepříjemné dvouciferné inflace a nízkého, nebo dokonce záporného růstu ekonomiky.