Drastická opatření proti koronaviru způsobila šokující hospodářský pokles, který Čína nepoznala víc než čtyřicet let. Co se děje teď?
Za posledních deset let dodávala Čína sama o sobě třetinu světového ekonomického růstu a čínská poptávka stála za nárůstem prosperity v řadě zemí – nejen v prvoplánovém růstu dovozů tažených čínskými investicemi do strojů a zařízení a surovin pro zdejší továrny. Dělo se tak i nepřímo: růst mezd v Číně tlačil na přesun výroby do „levnějších“ zemí v jižní a jihovýchodní Asii ještě dlouho předtím, než se rozpoutal čínsko-americký obchodní konflikt, který si hledání nových výrobních základen vynutil ze strategických důvodů.
Vypuknutí epidemie covid-19 na počátku roku ve Wuchanu dalo tomu všemu úplně novou dimenzi, když sice zpožděná, ale drastická opatření způsobila šokující hospodářský pokles, který Čína nepoznala víc než čtyřicet let. Co se děje teď?
Dobře je to vidět z tohoto grafu, převzatého z respektovaného ekonomického časopisu Caixin. Maloobchodní prodeje byly v květnu meziročně v minusu, zatímco průmysl se rozjel a dohání předchozí výpadky.
Čínský státní kapitalismus dovede účinněji než západní země namasírovat oživení výroby a investic, jejichž příprava netrvá desítky let, takže klasickým čínským protikrizovým nástrojem bylo se z každého ekonomického šoku „proinvestovat“. Tentokrát jsou však čínské úřady opatrnější než v minulé finanční krizi v letech 2008 a 2009. Také reálný užitek z dalšího kilometru rychlotratí není bůhvíjaký, když už jich máte postaveno nějakých 35 tisíc kilometrů, tedy dvakrát tolik, než zbytek světa dohromady. Infrastrukturní investice jsou tak nejen pod úrovní loňského roku, ale zaostávají za investicemi do výstavby budov.
Investice a vládní stimuly jsou jedna věc, ale čínský sociální kontrakt je založen na tom, že dovedete v podstatě kontinuálně zvyšovat životní úroveň obyvatelům, kteří se výměnou za to chovají vůči režimu loajálně. Čínská oficiální data o nezaměstnanosti rostou i ve velkých městech, natož pak mezi migranty, kteří nemohou najít ve městech práci, a zůstali na venkově.
Vláda si je vědoma své části kontraktu, a tak nejen ohlásila navýšení sociálních dávek, ale zároveň zatlačila na banky, aby půjčovaly nikoli dlouhodobě preferovaným státním firmám, ale přednostně malým a středním podnikům. Právě kvůli zaměstnanosti. Separátní problém představují absolventi vysokých škol (letos rekordních 8,74 milionu), kteří přicházejí na trh práce. Rodiči hýčkaní jedináčci – díky donedávna uplatňované politice jednoho dítěte – se už narodili do relativní prosperity, ale z hlediska načasování mají neobyčejnou smůlu: o atraktivní místa se vede boj mezi stovkami uchazečů.
Čínské státní firmy s politicky vyspělými vedoucími pracovníky i bez pokynů vědí, jak se k problému postavit, a tak najímají, i když nové zaměstnance nepotřebují. Jsou i sofistikovanější metody: úřady nabízejí zaměstnavatelů subvence, třeba refundaci sociálního pojistného, když absolventa přijmou. Nejen pro Čínu totiž platí – a hodně mezinárodních studií to potvrzuje, že kdo se snaží uchytit v časech krize – nese si následky po mnoho let.
