Svou zemi často hrdě označujeme za srdce Evropy a nesnášíme, když někdo tvrdí, že patříme do východní Evropy. Vždyť jsme Evropa střední! Východ znamená periferii, střed evokuje pupek světa. Problém je, že pro většinu světa jsme a vždy budeme tak malí a málo zajímaví, že se ani neobtěžují nás jakkoli zařadit, a to nejen geograficky. Srdce každého Čecha (kdo neskáče?) potom musí zahřát jakákoli událost, která nás ukotví na mapě. V minulosti se to namátkou povedlo husitům, při třetí pražské defenestraci nebo při takzvaném resetu americko-ruských vztahů.
Minulý týden Praha zažila událost, která by mohla mít podobné parametry (a na rozdíl od výše zmíněných by snad ani nemusela vyústit ve vleklou válku). V konečném důsledku je ale vlastně jedno, jestli bude mít vznik Evropského politického společenství (EPC), nového diskusního klubu Unie a okolních států, dějinný význam, nebo ne. Důležitější je dojem kompetence české vládnoucí garnitury a diplomacie, která akci zorganizovala. To je něco, na co nejsme moc zvyklí a dokážeme to ocenit.
Ona to totiž není charakteristika, kterou by se kabinet vyznačoval plošně. Své k tomu mohou říct představitelé sportovních klubů a organizací, kteří se sice minulý týden dočkali ujištění, že jim vláda s energiemi pomůže, ale stejně zůstali v nejistotě – nevědí kdy, komu, jak ani kolik. Opakuje se pořád dokola to samé: dlouho se nic neděje, nikdo nic neví, potom nějaký náměstek, ministr či sám premiér vyhlásí, že „nikoho nenecháme padnout“, načež se další týdny čeká na to, jak to vlastně bude vypadat. A výsledkem je neomylně drahý chaos a nejistota. Ochota ano, dobrý úmysl také, ale kompetence šla asi na párek. Od minulé party, co řídila stát jako firmu (k bankrotu), se nic jiného čekat nedalo, od Fialova týmu bychom chtěli lepší představení.
Utěšovat nás nemůže ani to, že jinde jsou na tom stejně, ne-li hůř. Když britští konzervativci před létem vykopli Borise Johnsona a na konci prázdnin si do čela posadili Liz Trussovou, byli všichni zvědaví, co se bude dít. Slibovala v zásadě „johnsonovskou“ politiku bez prolhaného chaota Johnsona a návrat k odkazu Margaret Thatcherové. Vystřízlivění přišlo už po pár týdnech a židle pod Trussovou vibruje jako při zemětřesení.
I tady se ale bavíme přinejmenším o snaze spravovat věci veřejné k dlouhodobému prospěchu země a jejích obyvatel, což by z logiky měl být smysl demokratické politiky. Čím dál větší prostor, v Evropě i všude jinde, však poslední dobou dostávají politici, pro které není politika ničím jiným než výtahem k moci, případně čirým byznysem a kteří dokážou šikovně využívat lhostejnosti, únavy či (leckdy oprávněného) naštvání mas. V Česku je jejich králem Tomio Okamura, člověk, pro něhož by se termín „politický podnikatel“ hodil daleko víc než pro překupníky politického vlivu typu Romana Janouška. V Itálii zase, shodou okolností právě sto let poté, co fašisti Benita Mussoliniho pochodovali na Řím, vynesly hlasy rozčarovaných voličů k moci postfašistické Bratry Itálie Giorgii Meloniové. Když se k tomu přičtou její kumpáni, Silvio Berlusconi a Matteo Salvini, čeká předluženou zemi a nejspíš i celou Evropu velká jízda.
Uklidnit nás může snad jedině pohled na úplný jih Afriky, kde je mnohem hůř. Maličké Lesotho by z čistě kvantitativního pohledu mohlo být vzorovou pluralitní demokracií – ve volbách tam soutěží hned 65 stran. Jenže skoro všichni jsou to takoví malí Okamurové. Heslo mají jasné: „Chceš-li přežít, přisaj se na stát.“
