Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Levné cestování je dosažitelný koníček pro každého. Zuzanu Zvěřovou dokonce proslavilo
Cestovatelku a vystudovanou ekonomku Zuzanu Zvěřovou sleduje na sociálních sítích více než půl milionu fanoušků. Ty zaujala nejen tím, že dokáže velmi levně pečlivě naplánovat cestu do různých států světa, ale také tím, že upozorňuje na nástrahy vyplývající z odlišných kultur. „Spousta lidí se pochlubí tím, jak luxusně cestují a jaké peníze za to utratí. V tom kouzlo nevidím. Naopak mi ale přijde super, že statisícová dovolená může při troše snahy přijít člověka i na zlomek ceny,“ říká dívka, která navštívila přes čtyřicítku zemí a ještě letos hodlá procestovat Asii.
Ano, takovým hlavním motivem mé tvorby je cestování světem a pokud možno za pár korun. Není za tím žádný složitý příběh. Jako spousta mladých holek jsem si i já přála cestovat, seznamovat se, poznávat nové krajiny. Ale jako studentka jsem neměla peněz nazbyt. S pár korunami z brigád jsem si nemohla dovolit platit drahý hotel, cestovat v letadle v první třídě, platit vysoké částky za návštěvu památek. Takže jsem se o to víc věnovala přípravě na svoje výlety – kde je ta která památka nejlevnější, kde mám jako studentka největší slevu, v jakém období jsou nejlevnější letenky, kdy jsou byty k přespání většinou prázdné, tudíž je majitelé pronajímají za velmi nízké ceny. Zjistila jsem, že právě tohle hledání mě strašně baví. Spousta lidí se pochlubí tím, jak luxusně cestují a jaké peníze za to utratí. V tom kouzlo nevidím. Naopak mi ale přijde super, že statisícová dovolená může při troše snahy přijít člověka i na zlomek ceny.
Za to vděčím rodině. odně jsem cestovala, už když jsem byla malá. Když mi bylo devět měsíců, byla jsem s maminkou na Korfu. Někdy jsme někam jely po vlastní ose autem, jindy s cestovkou. Za co jsem mamince moc vděčná, tak za to, že to nikdy nebyly dovolené toho typu: Jé, moře, lehneme si a jdeme se opalovat. Vždycky se snažila, aby šlo o poznávací zájezdy. Abychom se o dané zemi i něco dozvěděly. Nebylo to ani o autobusech a o tom, že by nás někdo prováděl podle harmonogramu. Nejlepší společné zážitky mám z toho, kdy jsme si s mámou prostě jen půjčily auto a samy se někam svezly, mluvily s místními, třeba celý den se věnovaly poznávání místní kultury.
Tak tady bych ráda řekla, že to rozhodně nebylo nějak okamžité. Nic mi nespadlo do klína a spousta věcí byla o pokusech a omylech. Jedním z prvních takových pokusů bylo, že jsem točila krátké série videí o jednotlivých zemích, kde jsem byla. Byla tam i trocha edukace, aby nešlo jen o to: Jé, hele, tady je ale krásně. Videa jsem dávala na TikTok, kde ten výsledek, myšleno počtem zhlédnutí, popravdě za moc nestál. Kamarádi mi ale řekli: Nevzdávej se. Jen to zkus jinak a jinde. Tak jsem do těch videí začala přidávat i drobnosti typu: Dívejte, tady jsem ukázala kartičku a dostala velkou slevu. Nebo: Tahle letenka mě stála jen asi desetinu běžné ceny… A zkusila Instagram. A to byl zásah. Ze statisíců zhlédnutí se staly miliony.
Máte pravdu. Spolu s tím, jak rostla sledovanost mých videí, také začalo přibývat zpráv od lidí. Nepřeháním, když řeknu, že po nějakém videu o levné letence jsem měla ve schránce tisícovku dotazů na to, jak to dělám. A zda bych jim také nepomohla. Ze začátku jsem se snažila skoro každému poctivě odpovědět, i když to znamenalo hodiny u počítače. Někomu jsem dokonce naplánovala celou dovolenou, třeba když šlo o nějaké mladé lidi, kteří neměli peníze a taky se chtěli někam podívat. Nebudu si stěžovat – bavilo mě to. Protože plánování dovolené mám moc ráda, vždycky jsem byla ve skupině takový ten plánovač. A tím, že nad dovolenou přemýšlím a dávám ji dohromady, ji vlastně prožívám hned dvakrát.
Když začaly přicházet takové prosby, které už opravdu přesahovaly možnosti mého volného času. Já děti ještě nemám, takže například na tom, abych naplánovala levnou dovolenou pro celou rodinu, jsem si musela dávat obzvlášť záležet. Nebo když jsem lidem musela začít vyhledávat, jaké dokumenty s sebou potřebují, co je čeká na hranicích a podobně. V ten okamžik jsem řekla, že takové náročnější věci zpoplatním. Takže jsem svůj web zpoplatnila. Aktuálně na něj přidávám zhruba 120 tipů za měsíc, kde koupit levně letenky, kde se ubytovat, itineráře cesty. Ale taky to, jak si nastavit denní harmonogram, aby se neztrácel čas, jakým restauracím se vyhnout, kde si koupit lístky na památky, včetně konkrétních prokliků na weby a podobně.
Pozoruji zhruba dvě velké skupiny lidí. První jsou ti, kteří ještě nikdy nikam sami nevycestovali a chtějí si to zkusit. Jde o lidi kolem čtyřiceti či padesáti let a ti díky mým návodům nalézají potřebné sebevědomí k tomu, aby se nebáli a zkusili to. Druhou skupinou jsou lidé, kteří nechtějí využívat služeb cestovek a organizovaných zájezdů, ale nemají čas si všechno naplánovat. Mají rodinu, práci, povinnosti. Takže se odpíchnou od mých tipů. Řada lidí se doptává a i v takových případech pomůžu. Třeba s tím, kde si mají pořídit dětskou autosedačku, na co je potřeba klikat v půjčovnách automobilů a podobně.
Určitě. Na tohle je skvělý Facebook, protože tam se dávají recenze poměrně snadno, jsou lehce k nalezení, mají strukturu a lidé si je rádi přečtou. Další, co si myslím, že je hodně ku prospěchu, je, že obecně cestování je populární téma. To se naplno projevilo po pandemii covidu-19, kdy lidé cítili velké deficity.
Kdykoli to jen trochu šlo, hned jsem někam odjela. Samozřejmě v jedné fázi, kdy člověk nesměl opustit ani region, to nebylo možné. Ale jinak jsem se snažila. Nebylo to jednoduché, ale vlastně i to lidé ocenili. Sdílela jsem, jaké všechny dokumenty jsou potřeba. Například co je nutné mít úředně ověřené, že někde, například když jsem letěla do Tel Avivu, požadovali nejen negativní test z Česka, ale rovněž potvrzení o objednání a zaplacení testu v Izraeli. Obecně jde říct, že během pandemie bylo všechno levnější. Letenky za hubičku, ubytování taky. Z aut jsem si mohla vybírat doslova za pár korun. A naprosto unikátní byly návštěvy památek. Třeba ve Vatikánu se na některá místa objednáváte měsíce dopředu. Tady jsem prostě přišla a za chvíli byla na řadě. To se možná už nikdy nebude opakovat.
Děkuji, ale upřímně, já se za nějakou influencerku vůbec nepovažuji. Nebyla jsem v žádné reality show a ani mě to neláká. Nedělám žádné live streamy, nehraju před ostatními online hry, neukazuju, jak se líčit. Jsem cestovatelka a sdílím své nadšení s jinými lidmi. Pokud někoho zaujmu, jsem ráda. Ale to, jak mi teď nedávno někdo řekl, že jsem u mladých v podstatě celebrita? Díky, ale to fakt ne.
To ne, děkuju. (usměje se) Někteří tvůrci obsahu udělají jedno video, které se stane virálním, a to je najednou vystřelí nahoru. Já spíše pracuju strategicky, snažím se o budování komunity. Cestování je pro mě stále hlavně radost a můžu pomoct druhým k tomu, aby měli tu radost taky.
Přemýšlela jsem o tom. Podle mě to dává velký smysl u velkých firem či úřadů, kde opravdu to, že člověk sdílí, může být nějak zneužito. Za sebe řeknu jen to, že obecně se na sociálních sítích snažím své soukromí chránit, stejně tak své blízké.
Ano, odhadl jste to naprosto správně. Rodině, partnerovi ani kamarádům by nevadilo, pokud bych zveřejnila i nějaké společné zážitky, ale já jsem raději za tento odstup. Popravdě, nechci nikoho vystavit tomu, co občas zažívám. Že mi lidé posílají i hodně nechutné věci. Že mě někdo stalkuje. Někdo mě třeba sledoval po mých stories na Instagramu, sledoval všechny moje přátele, co mám na sociálních sítích, jestli se u nich třeba neobjevím. To je už creepy (strašidelné, pozn. red.) a nechci tomu vystavovat lidi, které mám ráda. Je to odvrácená strana. Já se s tím nějak poperu, ale druhé lidi chci ušetřit.
Finsko! Jsem z něho naprosto unesená. Důvodů je několik. Ta atmosféra tam je skvělá. Navíc moc ráda řídím. Bydlím v Praze… A tady je to pro aktivní řidiče náročné. Ve Finsku to vypadá úplně jinak. Lidé jsou k sobě ohleduplnější, je tam dostatek parkovacích míst, lidé se na sebe netlačí, netroubí na sebe. Finové umějí moc dobře anglicky a jsou k cestovatelům milí. A ta příroda! Takovou jsem nikde jinde neviděla. Ostatně ve Finsku najdete i národní park, kde je podle měření nejčistší vzduch na světě. Ocenila jsem tam také klid. Člověk může nerušeně přemýšlet o světě i o sobě. Takže pokud bych si měla vybrat, kam se odstěhovat, Finsko je jasný kandidát.
Protože přes to všechno pozitivní, co jsem o Finsku řekla, jsou Helsinky prostě typické velkoměsto. Zrychlené, hektické, špinavější, méně přátelské. Pokud bych vám mohla poradit, při cestě do Finska v Helsinkách vystupte z letadla, půjčte si auto a rychle jeďte do jiných městeček a vesniček. Ono v Helsinkách ani není nic moc k vidění, tak si raději udělejte výlet do širšího okolí nebo do vzdálenějších míst Finska.
Bulharsko. To bylo zklamání a znovu už do toho nepůjdu. Když jsem byla menší, s mámou jsme trávily čas v takovém tom klasickém letovisku, ve Varně. Později jsem už jela soukromě a moje zkušenosti mají do příjemného zážitku daleko. Lidé tam byli nepříjemní, obecně jsem měla pocit, že cizince nevidí vůbec rádi. A taky je to země, kde jsem s obrovským náskokem platila nejvíc pokut. Ne že bych dělala nějaké zásadní chyby, ale tolerance vůči cizincům a tomu, že třeba neznají místní pravidla úplně dokonale, se rovná téměř nule.
Příkladem může být, když jsem platila za parkování. Nešlo to jinak než SMS. Byla jsem připravená, měla jsem s sebou telefon, zaplacené veškeré poplatky, ale netušila jsem, že jejich platební systém neakceptuje platby SMS u operátorů registrovaných v jiné zemi. Zprávu jsem odeslala, žádná chybová hláška neproběhla, tak jsem si vyřídila nedaleko pracovní setkání… A dostala pokutu za nezaplacené parkování. To byl fakt děsný zážitek. Nepříjemný personál v restauraci, nepříjemní místní na ulici, policista, který byl nezdvořilý a kterému byla naše upřímná snaha o zaplacení úplně ukradená. Měla jsem pocit, že když už tam jsme, chtějí z nás na pokutách vysát všechny peníze. Takže Bulharsko, to je země, v níž jsem se absolutně necítila vítaná.
Je určitě více zemí, které bych single holkám nedoporučila. První z nich je Turecko. Byla jsem tam s kamarády a všechny holky jsme si z toho odnesly nepříjemné zážitky. Když jsme ještě byly společně s kluky, všechno bylo v pořádku. Jak jsme se ale rozdělili, kluci se šli podívat někam a my holky jinam, nastaly problémy. Od arogantní obsluhy v kavárně přes hodně vulgární pokřikování Turků na ulici. Navíc se nás tam malí kluci pokusili okrást… Vážně hrůza.
Maroko. Tam jsem se jako žena necítila vůbec dobře. Jasně, takový Agádír, ten je hodně turistický a žádné velké problémy tam nebyly. Zkuste ale vycestovat někam jinam, to je už opravdu riziko. K hranicím Alžírska bych se pro jistotu vůbec nepřibližovala. Ale ani jiná velká města, jako třeba Marrákeš, nejsou úplně bezpečná. Jako single žena bych po setmění raději nevycházela. Lákají vás na flétny, hady, usmívají se… A pak vás ve vedlejší uličce třeba začnou osahávat. Jeden chlápek nás třeba pronásledoval celý den… A ostatní místo toho, aby ho odehnali, se k němu chvilkami přidávali. Maroko stačilo.
Skoro vůbec. Občas někdo zná Prahu, tu mají zafixovanou jako krásné město, navíc z metropolí poměrně levné. Ale pak nás třeba švihem označí jako Československo. Z osobností občas lidé znají naše sportovce, hlavně fotbalisty a hokejisty. Občas ale natrefím na někoho, kdo o Česku ví a má ho moc rád. Třeba jeden kluk ze Zanzibaru naši zemi úplně miluje. Nadchl se pro nás poté, co prováděl pár českých turistů. Jeho snem je jednou se do Česka přestěhovat, na internetu se učí česky, a dokonce se na Instagramu pojmenoval jako Pepík ze Zanzibaru. Když jsme ho potkali a on měl na ruce náramek s vlajkou Česka, byli jsme vážně nadšení.
Já obecně hrozně ráda píšu, ale spíše romány, novely, fanfikce. To mě drží už asi od dvanácti let. Ale nikdy jsem se necítila tak dobrá na to, abych něco vydala u takto respektovaného nakladatelství, v papírové podobě. Jednoho dne mě ale kontaktovali z nakladatelství Euromedia Group s tím, že se jim líbí moje videa a příspěvky na sociálních sítích. A jestli bych neuvažovala o tom, vydat své cestopisy knižně. Tak jsem si řekla, že v nejhorším mi pak odborníci z nakladatelství řeknou, že píšu hlouposti a že to na knihu jednoduše nemá. Díky pomoci paní redaktorky Romany Jarolínové se to ale nakonec podařilo. Nejtěžší bylo napsat si osnovu – o čem chci psát, jak by to mělo plynout za sebou. Ale když byla osnova hotová, vše už pak bylo snazší. Důležité pro mě bylo, abych v knize nepopisovala jen nějaké své zážitky, ale aby si z nich čtenář taky něco odnesl. Takže vždy na konci je soubor doporučení, která mohou pomoci dalším cestovatelům.
Teď do Asie. Poletíme nejdřív do Thajska, pak do Vietnamu. V plánu je také Kambodža, Japonsko. Snad stihneme i Singapur a Malajsii. Mám to za odměnu. Konečně jsem dokončila vysokou školu, spadl ze mě stres a budu mít konečně dost času i na jiné věci než jen na psaní závěrečné práce. Chceme tam být čtyři měsíce a opět: důležité je, aby to bylo levné. Z toho, co jsem zatím naplánovala, jsou nakonec nejdražší letenky z Evropy. Bude to ale pracovní dovolená. I odsud chci publikovat nové fotky a nová videa.
Mě to natáčení a focení moc baví! Je to zase trochu jiná perspektiva než jen chodit, koukat a kochat se. Ale samozřejmě i na to tam máme vyhrazený čas. Jak jsem říkala, jsem plánovačka. Takže budou dny, kdy budeme pracovat. A pak dny, kdy se chceme opravdu věnovat věcem offline.
Tak teď jste mě dostal. (úsměv) Popravdě, tady mám ještě značné rezervy. Pokud bych se třeba podívala jen na Moravu, protože pocházím z Čech, tak tam jsem byla jenom v Olomouci, v Brně a v Lednicko-valtickém areálu. Ale mám z Moravy spoustu spolužáků a řada z nich mi slíbila, že mě pozvou. Takže to snad ještě doženu.
Tak teď se asi červenám… Moc děkuji, opravdu. Nevím, zda jsem typická zástupkyně té vámi popisované generace. Pravda je, že jsem vždycky byla hodně podnikavá. Hned jak mi to zákon umožnil, jsem založila firmu, snažila se něco dělat. Třeba jsem vyráběla jedlé kelímky do kaváren. Takže já moc nemám čas se hroutit, ale pracuji, snažím se posouvat. Pokud si myslíte, že můžu udělovat rady, tou první by bylo: Neztrácejte tah na branku. Ony ty míče často letí úplně mimo, ale jednou se brankář unaví. Nebo vy zlepšíte techniku a ten gól trefíte. Takže neúspěch patří k životu, ale je třeba brát ho jako motivátor. Jestli jsem se zatím o něčem přesvědčila, tak že to přísloví „Když se chce, tak to jde“ má pravdu. Další věc: Buďte otevření. Spousta věcí se mi povedla jen díky tomu, že jsem jim dala šanci. A třetí: Seznamujte se! Ono je to vážně strašně o lidech. Když poznáte nového člověka, může vás někam posunout, obohatit. Můžete si pomáhat, udělat něco společně. Díky cestování jsem poznala spoustu super lidí. A jsem s nimi v kontaktu dodnes.
Neplatí to pro všechny, ale domnívám se, že to je a v budoucnu bude ještě velký problém. A tím je neudržení pozornosti. Všechno je strašně zrychlené, nastavené na okamžik, teď a tady. Nepomáhají tomu ani sociální sítě: nejsledovanější videa jsou ta, která mají pár sekund. Máte s někým půl hodiny schůzku a máte před sebou telefon, nedokážete udržet pozornost a soustředit se na toho druhého člověka, protože vám neustále pípají a blikají nové notifikace. Třeba na vysoké škole jsem zažila, že poměrně zásadní dopady měl na nás covid. Předtím jsem byla schopna devadesátiminutovou přednášku poměrně v pohodě zvládnout. Po distanční výuce byl ale návrat těžký. A málokdo ze spolužáků se dokázal těch devadesát minut výuce naplno věnovat. I já budu muset zapracovat na tom, abych se nenechávala tak snadno rozptylovat a dokázala se lépe soustředit na to podstatné.
