Ještě ani nezaschl inkoust na podpisech pod „semaforovou“ koaliční smlouvou německých sociálních demokratů (SPD), Zelených a liberálů (FDP) a už se z české strany ozývá nespočet komentářů. Soustřeďují se na dopady německých ekologických a energetických opatření na ekonomiku „17. spolkové země“, tedy zejména zdražování energie. Připomínají i odlišné představy o budoucnosti celé evropské integrace, o imigraci nebo o sociální politice.

Další glosují, že odchodem Angely Merkelové definitivně končí jakékoli hájení zemí východního bloku. Obavy v tomto smyslu posiluje fakt, že v textu nové koaliční smlouvy se dočteme o řadě zemí, ale zmínku o Česku v ní nenajdeme. Rozpory a bezprostřední dopady na lidi budou vstupovat i do české vnitřní politiky. Může vznikat napětí mezi jednotlivými tvůrci české zahraniční a evropské politiky: premiérem, ministrem zahraničí, ministrem pro evropské záležitosti, ministrem průmyslu a ministry zemědělství a životního prostředí, kteří reprezentují čtyři různé koaliční strany. A budou vrážet klíny do zahraničněpolitické koordinace vlády a Hradu.

Zkrátka, soužití německé semaforové koalice s naší novou vládou může rychle rozblikat oranžovou a hrozit naskočením červené ve vztazích mezi oběma zeměmi i uvnitř české vlády.

Překvapivé paralely

Jenže nové reprezentace obou zemí mají i dost společného. V prvé řadě jde o inovativnost obou vládních sestav. Tak široké vládní koalice Češi ani Němci ještě nezažili. Pět českých a tři německé koaliční strany, to jsou dosud nevídaná čísla. A to ani nemluvě o politické rozmanitosti jednotlivých koaličních partnerů.

Obě vládní koalice vynesli k moci mladí lidé: v Německu volili zejména Zelené a liberály, v Česku obecně hlasovali pro změnu. Mladší však také znamená otevřenější a i u nás zhusta vítající smělé klimatické plány. Výrok z české koaliční smlouvy, že „Green Deal je příležitost, jak investicemi do udržitelného rozvoje, čistých a obnovitelných zdrojů a cirkulárního hospodaření modernizovat ekonomiku, zvýšit kvalitu života a zlepšit životní prostředí“, míří právě na ně.

Svou roli v obou mocenských změnách však hrála i střední a značně skeptičtější generace. V Německu volila především SPD. S velkou chutí by jistě podepsala hned další větu z české koaliční smlouvy: „Při vyjednávání konkrétních opatření bude vláda na půdě EU zohledňovat možné sociální dopady a specifické podmínky.“ A tak si nový kancléř Scholz nechal v koaliční smlouvě otevřená vrátka pro všechny případy. Nic se nakonec nemusí jíst tak horké.

Do hry ovšem vstupuje i šířka obou koalic. Ministerstva zahraničí budou vést zástupci dvou partnerů z téže evropské rodiny – německá „zelená“ a český „pirát“. Ministry průmyslu budou taktéž vcelku blízcí příbuzní – německý „zelený“ a český „(ne)starosta“. Obě vlády se zavázaly snížit rozpočtové deficity a nezvyšovat daně. A na to budou dohlížet liberálně konzervativní strážci státních kas – šéf FDP Lindner a dvojka ODS Stanjura.

Evropští mediátoři?

Z nedávné historie také dobře víme, že exkluzivní vztahy mezi důležitými hráči v zahraniční politice často utváří osobní chemie. Nové šéfy vlád Scholze a Fialu určitě nepojí podobné politické smýšlení ani délka politických zkušeností. Jsou si však docela blízcí věkově, prvnímu je jen o šest let více. S věkem přicházejí i životní zkušenosti, rozvaha a pragmatismus. Není proto žádný důvod, proč by mezi sebou měli mít osobní animozity, právě naopak.

K tomu si připočtěme fakt, že v Česku nastupuje – na rozdíl od Babišovy éry – vcelku standardní vláda, od níž se nedá čekat žádné oklešťování právního státu nebo glajchšaltování médií. Ta může udržovat rozumnou komunikaci i se zeměmi, které jsou v tomto viděny mnohem hůře. Právě to z ní může učinit mediátora mezi různými křídly Evropy. A to třeba právě s Německem, jehož východní, tedy také postkomunistická, část vysílá do Scholzovy vlády nejednoho významného ministra.

Na semaforu česko-německých vztahů asi nebude pořád svítit jasně zelená. Nečekejme ale ani červenou.