Příběh věčného a marného hledání restaurace, kde dávají oběd zadarmo, má za sebou několik dalších dílů a zjevně nás čeká ještě mnoho repríz.

Nejprve Andrej Babiš přišel na to, že když bude rozdávat cizí peníze důchodcům, tak ho budou mít rádi a nebudou ho obtěžovat dotazy, kde na to vzal. To se nám to hodovalo, když nám lidi půjčovali.

A dokonce za to ještě platili, protože centrálními bankami celého světa tištěné peníze putovaly do státních dluhopisů, jimž spadly úroky na nulu a nějaký čas úplně mrzlo, a stát vydělával na tom, že si půjčuje. Tak co nevyplácet z eráru mzdy zaměstnancům soukromých firem, které kvůli covidu nemají do čeho píchnout.

Prý to není inflace…

Babiš jako podnikatel dobře ví, že když je příležitost vydělat státu jeho zadlužováním, nejde takovou šanci nechat pláchnout.

Když už té perverze bylo moc a ceny začaly startovat jako iskandery při ruské ofenzivě, vykládal nám Babiš a jeho poradce Aleš Michl, že to není žádná inflace. To prý jen rostou náklady na suroviny, protože nastartovala ekonomika.

Účet za oběd ale prostě dorazil a reálné mzdy vyhnané v posledních pár letech do nebeských výšek zase pokorně klesly na úroveň roku 2017.

Aktuálně pak přišel účet maďarskému premiérovi Viktoru Orbánovi, když se mu zhroutil trh s pohonnými hmotami a v Maďarsku nebylo co tankovat, takže bylo nutné zrušit cenové stropy na benzin či naftu, které vláda nijak nekompenzovala. Místní rafinerie nestíhaly vyrábět a dovoz zmrzl, protože nikdo nebude prodávat pod cenou, a pumpy vyschly.

Druhý den po zrušení stropů byly ceny na totemech výše než u nás. A inflace, která se nelekla ani cenové regulace a narostla nad dvacet procent, má tak jako tak další krmení a může akcelerovat.

Nezachránili nic

Podobně Poláci se svou skoro osmnácti­procentní inflací asi moc nejásají nad péčí vlády, která zrušením DPH na základní potraviny a jejím snížením na paliva a energie marně zachraňovala obyvatelstvo před propadem životní úrovně.

Nezachránila nic. Jen to stálo daňové poplatníky, kteří tu odpuštěnou DPH musejí stejně nakonec zaplatit jinak, v přepočtu zhruba 160 miliard korun a dalších čtyřicet je to bude stát v příštím půlroce, kdy ještě zůstane zachována úleva na potraviny. Ale benzin zase podraží. Podobně jako v Maďarsku.

Tyto cenové regulace mají vždy zcela předvídatelné důsledky. Přichází po nich nárůst státních dluhů a následný cenový skok větší, než by bylo realitou za běžného autonomního vývoje. Nebo přechod na nedostatkovou ekonomiku. Zboží je pak sice dostupné cenově, ale nedá se koupit.

Po obědě totiž ten vrchní s účtem přijít musí, ať se nám to líbí, nebo ne. A když není na placení, tak hezky ke dřezu s připálenými hrnci a páchnoucím saponátem. Je to hodně nepříjemné, ale je to spravedlivé.

A přináší to poučení, čemu se v životě příště vyhnout. Škoda že to poučení nevydrží déle než jednu generaci.