Shutterstock.com
Čechy ničí obezita a alkohol. Mají za zdravotní péči víc platit?
Český zdravotní systém je vysoce solidární, a to i s těmi, kdo se o své zdraví moc nestarají. A stát to stojí obří prostředky. Dá se s tím něco dělat?
hlavní analytik
Každý aspoň trochu gramotný Čech už někdy zaregistroval informaci, že se v této zemi sice dožíváme stále delšího věku, ale v průměru 10 až 12 let z toho je provázeno různými zdravotními problémy. V poslední době tím hojně a vědoucně operovala opozice, vymezujíce se proti prodlužování věku odchodu do důchodu. Potíž je v tom, že si za to může aspoň z poloviny každý sám vlastním rizikovým způsobem života. Společenské náklady třeba kouření nebo nadužívání alkoholu byly už před nějakými dvaceti lety vyčísleny na 1,5 procenta českého HDP a od té doby nás k tomu postihla epidemie obezity, která se začíná projevovat už u malých dětí. Jsme třetí nejtlustší zemí v Evropě a „lejeme“ první ligu celosvětově. Něco s tím udělejme, radí NERV.
Zakažme si politicky nekorektní „body shaming“, ale o výdajích na zdravotnictví, invalidní a předčasné důchody, ale i výpadku produktivity a HDP se bavit musíme. Český zdravotní a sociální systém je vysoce solidární, ale i s chováním, které jednotlivci neprospívá, ač jej může ovlivnit. Nejdeme do snadných časů, peněz bude málo i na zcela potřebné a bezúhonné, takže zodpovědnost hříšníka za jeho životní styl by měla být větší, nikoli naopak. Kdo by s tím nesouhlasil.
Míla, klasici a Rudá Soňa
Kdysi jsem se zeptal bezpochyby nejvzdělanějšího z českých marxistických intelektuálů, nebohého Míly Ransdorfa, zda našel kdekoli ve spisech Karla Marxe, Bedřicha Engelse, Vladimíra Iljiče či snad Josifa Vissarionoviče jakoukoli zmínku o tom, že má být společnost solidární s obžery, opilci nebo náruživými kuřáky tabáku. Byl jsem ujištěn, že nic takového v dílech marxistických klasiků není, ale že v Leninově Státě a revoluci se nachází zcela opačný názor „kdo nepracuje, ať nejí“, což je ovšem myšlenka vypůjčená od svatého Pavla z Tarsu (polovina prvního století našeho letopočtu). Obžerství pak zavedl na seznam sedmi smrtelných hříchu na konci 6. století papež Řehoř I. Veliký, dodal Ransdorf.
Jak říkám, vzdělaný člověk, ale ani on nedokázal odpovědět, proč tedy jeho stranická kolegyně přezdívaná „Rudá Soňa“, torpéduje návrhy, aby rizikové chování bylo zatíženo sankcemi ve zdravotním pojištění, zatímco lidé střídmí a zdravého života dbalí byli odměněni bonusem. V záchvatech upřímnosti dovedou levicoví politici a populisté dodat, že by to mělo regresní účinky, dopadlo by to více na chudé, ať již by se jednalo o zatížení spotřební daní či malusy a bonusy, a „jsou to naši voliči“.
Radikální pravice také mimo mísu
V Česku najdete lidi na pravé straně spektra, kteří jsou přesvědčeni, že z veřejného zdravotního pojištění by mělo být možné vystoupit, a nechat rozhodování o pojištění na každém jednotlivci. Na otázku, zda tedy považují za akceptovatelné, aby statisícům nepojištěným byla odmítána zdravotní péče, dokud nezaplatí, anebo snad byly pohledávky exekuovány až následně, odpovídají neradi. A úplná bezradnost nastává v případě „státních pojištěnců“, tedy dětí, osob na rodičovské, nezaměstnaných a důchodců. Co s nimi? Co s tím?
A co takhle?
Na jedné straně je zjevné, že v Česku zůstane zdravotní pojištění povinné, což je mimochodem i tam, kde existuje možnost z veřejného pojištění vystoupit – třeba v Německu. Všude platí povinnost se pojistit, byť soukromě, pod hrozbou sankce. V Americe se o zdravotní péči pro seniory nad 65 let věku stará federální program Medicare, o chudé Medicaid, a stojí to majlant.
Nám asi bližší Německo třeba příjmově silným, živnostníkům, státním zaměstnancům a lidem na volné noze umožňuje se pojistit soukromě, avšak pojistné je diferencované podle předchozího zdravotního stavu. V USA legislativa přijatá za Obamy zakazuje diskriminovat podle předchozího zdravotního stavu, ale pozor – u kuřáků je možná přirážka až 50 procent.
Teoreticky máme na výběr dvě cesty. Přes daně z hříchu, anebo zavést dvousložkové pojistné. V něm by část by byla jako dosud odvod z příjmu procentní sazbou, zatímco ta druhá by byla vypočtena jako absolutní částka peněz. Tohle má Holandsko už řadu let a je to důležité pro konkurenci mezi pojišťovnami, protože to umožňuje si vybrat mezi nabízenými plány podle ceny. Například tam můžete mít pojistku s nižší nominální složkou, i když máte cukrovku, když se přihlásíte do programu péče pro diabetiky a řídíte se jím.
Jak je to možné? Aby konkurence fungovala a pojišťovny nemohly vyzobávat z kmene jenom zdravé a mladé „rozinky“, musíte přerozdělovat vybrané pojistné podle pojistného rizika kmene. Když to nastavíte tak, aby dostaly pojišťovny z přerozdělení peníze, když budou mít řízenou péči pro diabetiky, budou to dělat a dokonce o ně soutěžit. V takovém modelu můžete bonifikovat lidi za zdravý životní styl, účast na prevenci a zvláštních programech, což je podle behaviorálních ekonomů lepší než sankce. Nemluvě už o tom, že to zvyšuje naději na politickou průchodnost a Češi jsou na „slevičky“ jako stavění, a to i tehdy, když nebudou z logiky věci zadarmo (platíte je v základní ceně pojistky, která musí být zvýšená, pokud nesmíte nebo nechcete uplatňovat malus za nežádoucí chování).
Předpokladem pro to, aby takhle konstruovaná velká změna přinesla aspoň nějaké pozitivní efekty, je, aby se na nich mohli podílet i státní pojištěnci. Třeba důchodcům byste o průměrnou částku nominální složky museli zvednout důchod, aby byli motivováni hlásit se do programů, v kterých je chcete mít, zejména chronické pacienty. Hodně složité, daleko za tím, na co si troufáme, že?
Druhá cesta je řešit to přes spotřební daně. Jejich dopad, zvláště když jsou konstruovány jako ad valorem (například X korun za gram alkoholu, tuku či cukru), zatěžuje rozpočty nízkopříjmových skupin disproporčně více. Češi jsou světové jedničky v konzumaci čistého alkoholu obsaženého v nejrůznějších nápojích se zcela odlišným zdaněním podle druhu či velikosti producenta. Taková daň u tichých vín nepochybně způsobí, že percentuálně mnohem více prodraží „krabičák“ než sedmička Château Pétrus. Ale na bohatce platí jiné daně, nechci navádět.
Konzumace „junk foodu“ všeho druhu už teď stojí za 23 procenty úmrtí, víc než tabák (20 procent) nebo alkohol (6 procent), jak s odvoláním na studie OECD uvádí NERV. Ale spotřební daně na jídla s vysokým obsahem nasycených tuků, cukrů, soli, na to si troufli málokde, třeba v Mexiku, v Maďarsku nebo Dánsku.
Tak se podívejme do Dánska, protože tam přece mají „hygge“, životní styl, který jim závidí celý svět, a k tomu dlouhou tradici zdanění hříchu. V rámci velké daňové reformy v Dánsku v roce 2010 výměnou za snížení daní z příjmů mimo jiné zavedli i zdanění nasycených tuků spotřební daní a zvedli jí u cukru v nápojích i cukrovinkách, pečivu nebo zmrzlině. U tuků a slazených nápojů byla daň zakrátko zrušena, pro mimořádnou politickou neoblíbenost, u cukrovinek a cukru, kde má tradici od roku 1922, zůstává.
Dánové, přes existenci této daně, jsou však jedněmi z největších konzumentů cukrovinek v přepočtu na obyvatele na světě a procento obyvatel s těžkou nadváhou stouplo z 13,6 procenta v roce 2010 na 18,5 procenta v roce 2021.
Takže daněj jak draci, pijou jak Dáni, ale pořád mnohem míň než Češi, obézních mají méně, hýbou se víc, hotová exemplární země. Dobře, a co život ve zdraví ? Kolik zdravých let mají Dánové před sebou? Pokud věříte Eurostatu, tak u žen při narození 54,6 roku, nejméně v EU, u mužů 57,1 roku, třetí místo od spodu. Haj hou, řekl by Kurt Vonnegut. Tož nevím.
Miroslav Zámečník