Bulharsko je nejchudší členskou zemí EU s korupcí prolezlou státní správou. Jeho ekonomické vyhlídky však rozhodně nejsou beznadějné. Naopak, podle řady různých ukazatelů pomalu, ale jistě dohání méně výkonné evropské ekonomiky. Jedním z důležitých faktorů je levná a zároveň solidně kvalifikovaná pracovní síla. Do země díky ní přicházejí investice a Bulhaři jsou vítanými gastarbeitry všude po Evropě, včetně Česka. Výrazně se zlepšila infrastruktura a daří se bulharskému cestovnímu ruchu. Země obstála i v boji s covidem.

Přesto – anebo možná právě proto – Bulharsko momentálně prochází érou velké občanské nespokojenosti, protivládních demonstrací a zásadního rozkladu domácí politické scény.

Bohatnoucí a naštvaná země

Dlouho to tak ale nevypadalo. Vcelku pravidelně se zde střídaly středolevicové a středopravicové vlády. Stabilizačním prvkem byly přechodné úřednické kabinety, ale i centristické Hnutí za práva a svobody (DPS), reprezentující menšiny v čele s početnou tureckou minoritou. Politická scéna přežila i vzestup legitimního dědice bulharského carského trůnu Simeona. Pod jeho vedením země vstoupila do NATO, pod vedením postkomunistických socialistů zase do EU.

Pak ale přišla globální finanční a ekonomická krize. A na tu doplatili jak vládnoucí socialisté, tak opoziční „simeonisté“. Ve volbách 2009 drtivě zvítězilo uskupení s názvem Občané za evropský rozvoj Bulharska (GERB). Populistickou stranu typu firmy založil a dodnes řídí Bojko Borisov a jeho mecenáši. O životopisu tohoto muže bylo napsáno mnoho. Do politiky přišel z bezpečnostních struktur. Než se stal premiérem, zastával vlivnou pozici primátora Sofie, v níž proslul jako nekompromisní bojovník proti kriminalitě. Právě boj se zločinem, především tím organizovaným, se stal jedním ze dvou hlavních témat celého jeho politického angažmá. Druhým byla sebeprezentace jako strážce prozápadního směřování země.

Během dvanácti let v celostátní politice vyhrál Borisov patery parlamentní volby a stanul v čele tří vlád, kterým celkem předsedal více než deset let. Dokázal přežít nejednu politickou krizi včetně té energetické, na níž se podílel i vstup ČEZ na bulharský trh s elektřinou.

S čím kdo zachází…

Už letošní první parlamentní volby ukázaly, že Borisovova síla padá. GERB zvítězili, ale jejich výsledek poprvé nezačínal číslicí 3. Už tehdy obsadilo druhé místo populistické uskupení s nic i vše říkajícím názvem Existuje takový lid (ITN). Protože nikdo nezískal dost a tyto volby nepřinesly rozřešení politického rébusu, zemi převzala úřednická vláda a ta ji dovedla až do červencových předčasných voleb.

Červencové volby nejtěsnějším rozdílem vyhrálo ITN, které získalo o 0,2 procenta hlasů více než druzí GERB. ITN založil populární moderátor televizní talkshow a folkpopový zpěvák Slavi Trifonov. Ve 240členném Národním shromáždění bude mít 64 poslanců, tedy o jednoho více než GERB. Jeho potenciálními spojenci jsou další dvě populistická a protikorupční uskupení – Demokratické Bulharsko a Povstaňte! Mafie ven! Společně disponují 112 mandáty.

Do parlamentu se kromě těchto čtyř uskupení dostali ještě socialisté a menšinové DPS, již mají 34, respektive 29 křesel.

Politické perspektivy balkánské země jsou velmi nejisté. Potenciální většina nemá vůbec vyhráno. Jednak proto, že všechna tři uskupení jsou nová a plná málo prověřených poslanců. Jsou to typické pytle politických blech, hrozících rozutéci se všemi směry.

Všechna tři také sázejí na někdejší největší Borisovovy „trumfy“. Boj proti korupci je však v zemi, kde je ekonomika z velké části vlastněna oligarchy přisátými na obří evropské dotace a ovládajícími politiky, prakticky ztracený. Neméně vratké je prozápadní kormidlování země. I o tom by mohl nejlépe svědčit expremiér, jemuž poslední ránu uštědřila Bidenova administrativa, jež pouhý týden před volbami uvalila sankce na dva magnáty spojené s jeho GERB.

Navíc přízeň lidu je dnes vrtkavější než kdy dříve a na svou příležitost čekají mnozí další.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.