S Theodorem Seussem Geiselem se svého času setkal snad každý Američan. Dotyčný pán sepsal a ilustroval – pod jménem Dr. Seuss – 59 dětských knih. Už za jeho života se prodaly stamiliony jejich kopií a každý, kdo se mezi východním a západním pobřežím učil číst, sáhl se slušnou pravděpodobností po jedné z nich jako po své vůbec první knížce.

Dr. Seuss je už sice skoro 30 let mrtvý, ale jeho značce to nijak neuškodilo. Netflix aktuálně natáčí druhou řadu jím inspirovaného animovaného seriálu Green Eggs and Ham (hlasy postavám propůjčili třeba Michael Douglas či Diane Keaton) a smlouvu s dědici aktuálně uzavřelo další velké filmové studio – Warner Bros. Sečteno a podtrženo, jen za loňský rok vydělal Dr. Seuss 33 milionů dolarů a časopis Forbes ho vyhlásil druhou nejvíce vydělávající zesnulou celebritou hned po Michaelu Jacksonovi.

Kritici ale zároveň řadu let upozorňují na to, že knihy Dr. Seusse obsahují nekorektní, stereotypní, či přímo rasistické pasáže. Už v září 2017 odmítl jistý školní knihovník z Massachusetts převzít první dámou věnovaný výběr z jeho knih a letos 2. března – tedy o Celoamerickém dni čtení (Read Across America Day), který se každoročně koná v den narozenin Dr. Seusse – oznámila společnost Dr. Seuss Enterprises, že do budoucna neumožní vydávání šesti knih svého chlebodárce, protože „zobrazují lidi způsobem, který je zraňující a špatný“. Postup držitele práv – obětovat část zisků, aby mohl dál nerušeně inkasovat ty báječné desítky milionů dolarů – je logický. Otázkou ovšem je, jestli taková autocenzura (tedy v případě Dr. Seusse spíš posmrtná rodinná autocenzura) není precedentem, který se může v budoucnu zvrhnout v selektivní gumování minulosti. O to víc, že Dr. Seuss byl vcelku normálním Američanem, který měl to štěstí (nebo tu smůlu) obývat 20. století.

Hledání exotiky

Nejdřív k literárním rasovým hříchům Dr. Seusse. Ty sice v prohlášení Dr. Seuss Enterprises vyjmenovány nejsou, ale najdeme je ve dva roky staré – a americkými médii široce citované – studii Katie Ishizukaové a Ramóna Stephense, kteří tvrdí, že dětské knihy Dr. Seusse jsou plné více či méně skrytého rasismu. Autoři si dali tu práci, že rozpitvali 50 jeho knih, a dospěli k závěru, že v nich figuruje 2240 lidských postav, přičemž pouze 45 z nich jsou barevní lidé (people of colour). Už tato samotná ignorance podle nich naplňuje skutkovou podstatu White Supremacy, ovšem postavy neevropského původu jsou navíc setrvale zobrazovány stereotypně a v podřízeném postavení.

Týká se to hlavně obyvatel Asie. Například v jedné z „vyškrtnutých“ knih And to Think That I Saw It on Mulberry Street (A když pomyslím, že jsem to viděl na Mulberry Street) sleduje kluk Marco, jak se ulicí vleče vozík tažený koněm. Je to nuda, a tak se vozík v jeho fantazii postupně změní v parádní vůz, na němž vyhrává dechová kapela, a z uondaného koně je nakonec modrý vznášející se slon, na jehož zádech trůní indický rádža. Problematické je, že jeden z – bílých – muzikantů drží v ruce bič a interpretovat se to dá i tak, že ho nepoužívá na modrého slona, ale na rádžu, tedy na člověka neevropského původu. Ani to však Marcovi nestačilo, a tak si do průvodu kromě kouzelníka vysnil – z dnešního pohledu nechutně stereotypního – „Číňana, který jí hůlkami“. Stejného, ale ještě horšího „prohřešku“ se Dr. Seuss dopustil v knize If I Ran The ZOO (Kdybych řídil zoo). Další malý kluk Gerald McGrew si v ní představuje, jak šéfuje zoo a jaká úžasná zvířata pro ni v exotických zemích pochytá. Jedním z nich je podivný kočkomorfní „Flustard“. Na obrázku je vymalovaný až po odchytu v kleci, kterou na hlavách nesou tři asijští pomocníci „s očima našikmo“ a na jejím horním víku se pýchou naparuje malý bílý kolonialista Gerald McGrew s puškou v ruce. Ve stejné knize lze najít i jediné dva černochy vyobrazené v knihách Dr. Seusse: Jsou bosí, až na bederní roušku nazí a také oni slouží Geraldovi, když mu pomáhají s přepravou zvláštního žirafokrkého kanára z ostrova Yerka.

Některé z kritizovaných obrázků jsou zcela nevinné, jiné úplně ne, z žádného ale „nečouhá“ zjevný rasismus. Ve skutečnosti jde spíš o doznívání – v minulosti (kniha vznikla roku 1950) tak populárního – předvádění exotiky; všech těch cirkusů, cestopisů z nejtemnější Afriky, bestsellerů o chytání divoké zvěře a jiných polozapomenutých povyražení předtelevizní společnosti.

Muž s minulostí

Doktor Seuss ale samozřejmě není muž několika ilustrací. Za svůj dlouhý život (1904 až 1991) toho stihl nakreslit opravdu hodně: zjevně rasistické i zjevně antirasistické obrázky. Tak už to ve 20. století zkrátka chodilo. Zjevně rasistické jsou některé karikatury z 20. let. Černochy v nich – jak uvádí dotyčná studie – nazýval slovem „negr“, někdy je kreslil jako opice a na svém kontě má i antisemitskou karikaturu, v níž židovský hráč amerického fotbalu „quarterback Mosenblum“ odmítá odevzdat míč, dokud mu za to nebude slíbena přiměřená odměna. Kritiku dnes Dr. Seuss schytává i za válečné karikatury Japonců, jenže to v situaci, kdy Spojené státy po útoku na Pearl Harbor zavřely do internačních táborů 110 tisíc amerických Japonců, není úplně fér.

Za války stál Dr. Seuss ve skutečnosti na té správné straně: Publikoval desítky karikatur Hitlera a Mussoliniho, zesměšňoval domácí rasisty, antisemity i nacionalisty a obzvláště spadeno měl na izolacionisty z America First Party. To se ale ve studii dozvíme jen okrajově. Jejím autorům stačí zjištění, že Dr. Seuss ve 20. letech – tedy v době, kdy eugenika byla za oceánem módní a uznávanou „vědou“, americké úřady podrobovaly imigranty velmi neférově sestaveným IQ testům, což následně vedlo k radikálnímu omezení přistěhovalectví duševně nedostatečných lidí z Asie či jižní a východní Evropy (týkalo se to i Čechů) – kreslil rasistické karikatury a tyto jeho postoje se musely zákonitě projevit i v jeho dětských knihách.

Jednoznačná přitom není ani jeho dětská tvorba. Kromě knih, ve kterých se objevují některé stereotypní obrázky a verše, vytvořil několik dalších, které jsou tradičně považovány za jednoznačně protirasistické a americké školy na nich léta žákům demonstrují toleranci k jiným kulturám. Týká se to třeba knihy Sneetches o podivných žlutých stvořeních, z nichž ta, která mají na prsou zelenou hvězdu, utlačují ta bez hvězdy. Dodejme ale, že podle výše citované studie podporují i Sneetches ideologii White Supremacy, protože utlačovaná žlutá stvoření bez hvězdy ve skutečnosti po hvězdě dychtí; ergo si neváží vlastní kultury a touží po asimilaci. To už jsou ale nuance, které autor těchto řádků neumí a ani nemíní vzít v potaz.

Čeho všeho se zbavit

Reakce na rozhodnutí správce práv, že už nikdy nevydá šest knih Dr. Seusse, byly různé. Jeho knihy se na Amazonu okamžitě staly bestsellerem a za starší vydání oněch šesti „zakázaných“ knížek byli lidé ochotni platit horentní sumy. Objevila se ale také spousta komentářů, které rozhodnutí jednoznačně přivítaly. Například knižní kritik Ron Charles v deníku Washington Post (jenž mimochodem patří šéfovi Amazonu Jeffu Bezosovi) v článku nazvaném Nastal čas zbavit se rasistických knih Dr. Seusse napsal, že „rasismus je nenápadně vepsán do naší kultury i do našich dětských knih“, proto je třeba neprodleně konat, a na závěr mnohoslibně dodal: „Budeme se muset zbavit i jiných věcí.“

Zní to radikálně a rozhodně. Namístě je ale ptát se, kolik evropských a amerických autorů by prošlo, pokud by byl jejich život podroben stejně přísné analýze jako Dr. Seuss. A hlavně dnešní optikou. Zřejmě moc ne a v síti by mohla uváznout pozoruhodná jména. Zkusme si to třeba s naším prvním prezidentem Masarykem. V obecném povědomí je zcela po právu uchováván jako zásadní odpůrce antisemitismu. Pouhé desetiletí před hilsneriádou ovšem smýšlel docela jinak a v dobovém tisku bychom našli článek, ve kterém vehementně souhlasil s názory francouzského antisemity Édouarda Drumonta, když tvrdil, že „Židé musejí si dát líbit jistá zákonná omezení, přiměřená jejich plemenným vlastnostem a zvykům“, což zdůvodňoval tím, že jde o „požadavek spravedlivé sebeobrany árijského plemene“. Náš pohled na Masaryka to samozřejmě nijak nemění, pokud by ale někdo jeho názorům – což se děje v případě Dr. Seusse – upřel právo se vyvíjet, už by to tak jasné být nemuselo.

Obloukem jsme se vrátili zpět k základní otázce, jestli je skutečně rozumné gumovat vlastní minulost. A odpověď zní: Není. Za nevhodného lze – jak jsme viděli – s trochou snahy prohlásit prakticky každého a nikdo neví, kde by se to mohlo zastavit. Dr. Seuss nebyl žádný věrozvěst rasismu a k odfiltrování těch několika nevhodných obrázků by měli stačit rodiče a školy. Pokud se ve společnosti místo nadhledu prosadí opačný přístup, docela určitě se nám to vymstí. Některé již vydané knihy se stanou nevhodnými a autorům těch ještě nenapsaných sváže ruce autocenzura. A nepochybujme o tom, že umí být skoro stejně tíživá a trvalá (Dr. Seuss bude volným autorem až roku 2061 a do té doby má jeho šest knih prostě smůlu) jako skutečná státem řízená cenzura. My Češi bychom o tom měli něco vědět.

Zaujmout naše stanovisko

Jestliže Masaryk je ukázkou, kdo všechno by se v krajním případě mohl stát nevyhovujícím, spisovatel Bohumil Hrabal demonstruje, jakou sílu autocenzura má. Po srpnové okupaci Hrabal nesměl publikovat a neodbytný zájem StB ho vyhnal na chatu v kerském polesí. Na podzim 1974 se vykoupil vstřícným (a částečně zfalšovaným) rozhovorem v časopise Tvorba. Od té doby mu opět vycházely knihy, ale nebylo to zadarmo.

Ze strojopisu Městečka, kde se zastavil čas, spisovatel „vykuchal“ 50. léta a expresivní jazyk, a tak vzniklo Krasosmutnění (1979) a Harlekýnovy milióny (1981). Něžného barbara a Příliš hlučnou samotu zkřížil dohromady a výsledkem byla kniha Kluby poezie (1981) – oproti originálům ochuzená o filozofii, erotiku i náboženství. Jestliže se Hanťovi v Příliš hlučné samotě zjeví při pití čtvrtého džbánku piva Ježíš a Lao-c’, v Klubech poezie ho přijdou navštívit „líbezný mladík“ a „stařec s pomačkaným obličejem“. Jestliže v Něžném barbarovi Hrabal slovy „Erekce i ejakulace Vladimírova měla povahu transcendentální, jeho semeno bylo schopno otěhotnit pannu. To je to stříkání nafty bez karburátoru rovnou pod svíčky.“ vypráví o tom, že grafické listy Vladimíra Boudníka byly vrcholně erotickou činností, v Klubech poezie mlčí.

Neunikly ani Slavnosti sněženek. Místo 20 povídek jich vyšlo jen 16, přičemž ty drsné a znepokojivé – Hrabal by řekl „dryácké“ (Beatrice, Variace na krásnou slečnu, Vlasy jako Pivarník…) – vypadly, jiné změnily podobu a zůstala idyla normalizačního prosluněného Kerska. V dochovaných posudcích si lze ještě dnes přečíst, jak jeden z lektorů Hrabala za provedené zásahy chválí a vyzývá ho k dalším: „Chce-li autor prospět sobě, tedy české literatuře, nespokojí se jen tím, že škrtne Beatrici. Zápas o sebe je totiž zápasem za něco,“ psal cenzor a dodával, že neúčastnit se je „snadnější než zaujmout naše stanovisko“.

V normálních časech by si za to zasloužil vyrazit zuby, jenže normalizace normální nebyla, a Hrabal tak toužil po čtenářích, že dál přepisoval a škrtal. Vzepřel se až kvůli trilogii Svatby v domě – Vita nuova – Proluky, která vyšla v samizdatu a Hrabal na jejích stránkách – jakoby slovy své ženy Pipsi – popsal, jak předtím do nakladatelství nosil každou povídku, a „když mu to tam pochválili tak se těšil a radoval“, protože si „usmyslel že bude spisovatel za každou cenu i za to že přepisuje dopisuje knihu že zradil ty svoje dryácké texty které předčítal svým přátelům a kteří těmi dryáky byli nadšení“.

Dětské knihy Dr. Seusse sice dnes nikdo zakázat nemůže, na různé lektory bychom si ale stejně měli dát pozor.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.