Když si člověk ve starých kronikách čte o morových ranách a hladomorech, má dvě jistoty. Zaprvé každé takové pohromě předcházel nějaký nebeský úkaz – například několik komet, které podle Kosmovy Kroniky české zavinily v roce 989 „velký mor lidí a dobytka, nejvíce skotu“. A zadruhé, když se přestalo umírat, vypukla mezi přeživšími neodvratně svatební horečka. Lidé chodili k oltáři jako o život a devět měsíců poté se začaly rodit děti, aby obnovily narušený řád světa.
Epidemie už dnes s nebeskými znameními nikdo příčetný nespojuje. S nárůstem počtu svateb je to jinak. To je historický fakt. Nejdřív ale k těm kronikám. Když francouzský karmelitán Jean de Venette uzavíral svůj popis „černé smrti“, která v letech 1347 až 1351 vyhladila minimálně třetinu evropské populace, neopomněl dodat: „Když ustala epidemie, morová horečka a úmrtí, zbývající muži a ženy se brali jako o závod. Přeživší ženy měly neuvěřitelný počet dětí.“ Mimochodem k ničemu dobrému to podle zbožného mnicha nevedlo: „Běda, svět z této obnovy nevyšel lepší. Muži pak byli ještě chtivější a lakotnější, neboť si přáli vlastnit víc než kdykoli předtím.“
Velmi podobně to vypadalo o čtyři staletí později, když poslední velká morová epidemie v Evropě pozabíjela roku 1720 polovinu obyvatel Marseille. „Sňatkové běsnění bylo tak veliké, že jeden z novomanželů, kterého nemoc doby nepostihla, si bez sebemenších obtíží bral druhého, jehož bubon se jen tak tak zavřel. Mnohá manželství tím byla otrávena,“ stojí v jednom z dobových popisů. Marseille měla ještě štěstí. Nehledě na prodělaný mor ji čekala ekonomická prosperita, přesto obnova populace trvala skoro půl století.
Psi snědeni, kočky snědeny
A teď ta fakta. Pro nejstarší doby se hledají těžko, ovšem třeba hladomor, který v letech 1771 až 1772 zahubil v českých zemích přes čtvrt milionu lidí, máme díky přičinlivosti tehdejších farářů (a historičky Lucie Steinbachové) popsaný až překvapivě přesně.
V běžném „nehladovém“ roce 1769 připadalo v pražské arcidiecézi 8,24 sňatku na tisíc obyvatel. V roce 1771, tedy v prvním – zatím nijak drastickém – roce hladomoru, poklesla tato hodnota na 6,78 uzavřeného manželství. Hladovějící se jen s bídou drželi při životě polívkami z různých bylin a pojídáním domácích zvířat, takže jak si poznamenal novopacký písmák František Goll, „toho roku málokde kočku nebo psa k vidění bylo, které by lidi nesnědli“.
Poté na začátku roku 1772 (víme to z detailně zpracovaných statistik fary v Postupicích u Benešova) vyletěl počet úmrtí strmě nahoru a zároveň svatby prakticky ustaly. Ještě než masové umírání někdy na přelomu května a června naráz ustalo, začali přeživší – podle Steinbachové byli aktivní hlavně vdovci – nahonem uzavírat manželství a rok, který zpočátku vypadal naprosto marně, skončil s abnormálními 11,56 sňatku na tisíc obyvatel.
V následujícím roce pak samozřejmě patřičně vzrostl počet narozených dětí. Láska (v 18. století spíš dohazovačka) si zkrátka cestu vždycky najde.
Sňatky vs. rozvody
Počet sňatků rostl i po jiných pohromách, které naše země potkaly. Možná je lidé odkládali na lepší časy, možná jen po prodělané hrůze toužili po něčem hezkém. Zvlášť patrné to bylo po obou světových válkách. Na manželství byly mimořádně bohaté celé první tři roky po první světové válce; hlavně rok 1920, kdy šlo k oltáři skoro 136 tisíc lidí. Když se pak roku 1922 vášeň vyčerpala (jen 107 341 uzavřených manželství), brněnský deník Rovnost konstatoval, že „poválečná sňatková horečka čím dál, tím povážlivěji sestupuje k bodu mrazu“.
Skoro to tak vypadá, že by na místě byla nějaká ta věštba. Jestli ale opravdu ve chvíli, kdy zmizí koronavirus (protože každá epidemie jednou zmizí), vypukne svatební běsnění, je tak trochu ve hvězdách. Zaprvé covid-19 zjevně nevyhladí polovinu populace jako kdysi mor v Marseille. Zadruhé statisticky dobře zachytitelný sňatek už dávno není jediným vyjádřením toho, že se mezi zástupci opačného pohlaví děje cosi krásného. A zatřetí to možná spíš dopadne jako v Číně, kde „ponorka“ způsobená karanténou vedla k nárůstu počtu žádostí o rozvod.
