Strahovský stadion a jeho okolí by se mohly stát novou dimenzí metropole. Město chce hledat směr v ideové soutěži.
Místo, kterým kráčely dějiny 20. století. Strahovský stadion takovým místem bez nadsázky je. A je také místem, které může Praze přinést další dimenzi. K tomu, aby se chátrající monumentální stavba a zanedbané okolí staly další pražskou akropolí, je ale ještě hodně dlouhá cesta. První nesmělé krůčky město udělalo, když rozhodlo, že by v útrobách stadionu měl trochu příznačně sídlit Institut paměti národa a Muzeum paměti XX. století. Na celé návrší včetně stadionů Evžena Rošického a Přátelství i přilehlého areálu vysokoškolských kolejí pak chce Praha vyhlásit ideovou soutěž. I ta by měla napovědět, zda území zůstane spíše sportu, nebo se do něho pustí developeři. Jedná se totiž o jedny z nejlukrativnějších pozemků v Praze.
Sokol, červené trenky a papež
Význam Strahova ocenil už architekt a vizionář Max Urban, autor utopického urbanistického projektu Ideální Velká Praha. Umístil tam přístav vzducholodí a mnozí jeho současní kolegové jsou přesvědčeni, že jeho sto let staré myšlenky už nikdo nepřekoná. Území mezitím ale objevili pražští sokolové, kteří tu v roce 1926 pořádali svůj první slet.
Původní stadion s písčitým cvičištěm, hliněnými valy a dřevěnými tribunami pro diváky projektoval architekt Alois Dryák. Podobu, jakou známe dnes, pak získával v průběhu století postupnými dostavbami a přestavbami, proto je zároveň odrazem architektonického vývoje. V průběhu století byl spjat s různými etapami naší novodobé historie a slavnými momenty i okamžiky, na které bychom raději zapomněli. Na stadionu se proháněl na koni tatíček Masaryk, během války tam Němci shromažďovali Židy před transportem do koncentračních táborů, po válce tam zase Češi nahnali Němce určené k odsunu.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot